Francouzi, falešní Němci a Wigymáci, kteří jsou (někdy) psychicky na dně

První únorové dny tohoto roku tráví hrstka našich studentů společně se studenty z německého Saarbrückenu a francouzských Mét v prostorách galerie Plato. Společně zde natáčí francouzský dokumentární film Annexions.

Jaké jsou největší problémy, kterých jsme si během prvních chvílí všimli?

Přicházím do budovy Plata a mávám na svou kamarádku. Přivítáme se a žádám ji, ať mne trochu zasvětí, jelikož paní Hudecová řeší nějaký důležitý hovor. Kamarádka se mi rychle snaží shrnout, to málo, co zatím ví, jelikož i ona přišla teprve před chvílí. Paní Hudecová dotelefonovala, a tak se jí hned ptáme, co a jak. Jednou z prvních informací je to, že většina Němců jsou ve skutečnosti Francouzi, takže německy neumí (a pokud ano, tak ne moc dobře). Rovněž je nám sděleno, že část zahraničních studentů neumí anglicky. Dále se přesvědčujeme, že stereotyp o příslovečné pomalosti Francouzů je pravdivý: skutečně mají na všechno čas. Taktéž na vlastní kůži zjišťujeme, že je v prostorách Plata dosti velká zima.

Fotografie pana Vincenta z jedné z mnoha zkoušek

Jaké pocity mají po prvních dvou dnech natáčení studenti Wigymu?

Ptám se nejrůznějších lidí, které potkávám. Většina má velmi podobnou odpověď: „Atmosféra mezi Wigymáky je fajn, zahraniční studenti jsou mírně divní.” Spousta lidí se také shoduje, že natáčení je mírně improvizované a stresující. Na názor po prvních dvou dnech projektu se ptám i paní Grögerové, která mi odpovídá: „Projekt je dobrou příležitostí pro nás, ale zatím je to zde mírně zmatené.” Postupně, během týdne, se však v tomto zmatku naučíme chodit, a tak si jej v posledních dnech dokonce i užíváme.

Část mediálního týmu, snažící se zápasit nejen se slabým připojením, ale i obrovskou zimou

Jak hrstka francouzských studentů a skupinka Wigymáků tráví pozdní odpolední čas?

Venku se pomalu, ale jistě začíná stmívat a teplota se začíná prudce snižovat. V natáčecí části Plata probíhá zkouška stále stejné scény a nás to přestává bavit. Jdeme se tedy projít po prostorách a nakonec skončíme v „místnosti” ohraničené knihami. Sedneme si k našemu stolu (který se na zbytek týdne stane naším stanovištěm) a začínáme stahovat fotky. Jelikož Wi-Fi v Platu je asi stejně rychlá jako Česká pošta, rozhodneme se po chvíli prohledat místní knihovnu. Dají se zde najít zajímavé knihy v češtině i v angličtině. Když konečně nacházíme pro nás zajímavé knihy, usedáme ke stolu a opět kontrolujeme stav fotek. Stále ještě nejsou nahrané. Začínáme tedy číst. Slunce už však téměř úplně zapadlo a světla se ještě nerozsvítila. Pěkně nás to štve a ptáme se na důvod naprosté tmy. Je nám řečeno, že vzduchotechnika dělá moc velký hluk a světla by navíc ozařovala i natáčecí plac, takže se nemohou zapnout. Zavíráme tedy knihy a všímáme si dalších wigymských duší, jak sedí u počítače a snaží se pracovat na překladu titulků, hned vedle paní Grögerové, která si pro změnu láme hlavu nad nějakou historickou prezentací ve francouzštině. Vedle paní učitelky je hrstka Francouzů. S jedním z nich, s Ilyasem (jak se mu začalo říkat), si paní profesorka padne do noty a i přes značnou jazykovou bariéru si s pomocí nejmenovaného oktávána, který jím dělá tlumočníka, začínají povídat. 

Hodit po Francouzích sníh, nebo nehodit po Francouzích sníh?

Je pondělí asi 9 ráno a paní Grögerová nám sděluje, že potřebuje minimálně dvě hodné duše, které s ní a některými zahraničními studenty půjdou na procházku do centra a na věž Nové radnice, a které udělají nějaké pěkné fotky. S kamarádkami se přihlásíme, protože z existence v Platu už začínáme mít slyšiny (asi jako každý, kdo v Platu strávil minimálně půl dne, slyšíme všude jen a pouze francouzštinu). Z Plata se sice mělo vyjít kolem 10. hodiny, ale jelikož za posledních pár dní známe Francouze až moc dobře, je nám jasné, že budeme vycházet později. Nakonec vycházíme se zpožděním „jen” dvanácti minut a vydáváme se k Nové ostravské radnici. Jdeme jako poslední, abychom mohly Francouze popohánět, kdyby šli hodně pomalu. Přicházíme k budově a vstupujeme do ní, je nám však sděleno, že bohužel mají plno a že si musíme asi 45 minut počkat. Toto však paní Grögerovou nezastraší, a tak malinko pozmění náš plán. Vydáváme se nejdříve na Masarykovo náměstí s malou zacházkou ke katedrále. Následně přicházíme k obchodnímu centru Laso, kde máme rozchod. Zamíříme si tedy koupit nějaké jídlo a poté jdeme na místo srazu. Odtud se svižným krokem vydáváme k radnici. Před vstupem na věž je nám všem položen dotaz, zda nemáme strach z výšek. Následně už jen vstupujeme do výtahu a po skupinkách míříme vzhůru. Když přijedou i poslední členové, začínáme se porozhlížet po okolí a pořizujeme pěkné fotky. Výhledy se všem velmi líbí. Jedinou nevýhodou této vyhlídky je ledový vítr, který zde fouká, a tak nám všem po chvíli začíná být zima. Sjedeme tedy zpět dolů a vydáváme se zpátky do Plata.

Paní Grögerová s německými učitelkami

Stihne se film do středečního odpoledne natočit?

Je pondělí odpoledne a mezi Wigymáky se začíná šířit jeden zajímavý drb. Dnes je totiž teprve druhý natáčecí den a už nyní se nestíhá. Všichni tak začínají být mírně nervózní. Předpokládaný odchod z Plata má být v 18:00, my však odcházíme o cca půl hodiny později. Čekáme totiž na, jak svou svěřenkyni kamarádka ráda nazývá, její francouzské dítě, které ještě musí dotočit svou scénu s chórem. Ani následující dny nejsou jiné. Ani jeden den se nestíhá. Nakonec to vyvrcholí ve středu, kdy jedna skupina jde na připravenou hostinu plus mínus na čas a další skupina přichází až o čtyřicet minut později. Opozdilá skupina však jako kompenzaci při svém příchodu slyší bouřlivý potlesk. Všem začíná docházet, že se ostravská část filmu stihla natočit bez velkých problémů.

Chór dolazuje poslední detaily před natáčením

Frantíci přežili a my si jdeme dát skleničku rychlých špuntů

A je to tady. Po dlouhých šesti dnech nastal ten den. Kolem půl osmé ráno se před budovou Pokladu začínají shromažďovat Wigymáci se svými francouzskými svěřenci. Nastává čas posledních vícejazyčných small-talků, posledních fotek se zahraničními studenty a posledních rozloučení. Francouzi pomalu začínají ukládat své kufry do autobusu, hledají vhodná místa k sezení a loučí se se svými náhradními rodinami. Už do autobusu nastupuje i poslední Francouz a zavírají se dveře. Autobus tak vyjíždí od Pokladu, a to jen se čtyřicetiminutovým zpožděním, a my jim máváme a oni nám. Nyní se jdeme na chvíli schovat do Pokladu, kde nám je sděleno první z mnoha poděkování tohoto dne a zároveň se domlouváme na tom, kdo přijde pomoci s úklidem do Plata. Uklízení je v tomto případě aktivita za odměnu. Během úklidu si dáváme nejednu přestávku na občerstvení, celý den je takový volnější. Nakonec se všichni „Wigym lidé” sejdeme v červené místnosti, kde si dáme jógu a mírnou ukázku bojových technik. Následně nás paní profesorky pustí a my tedy můžeme jít domů a vše oslavit. Slovem oslavit myslím pro většinu z nás jít se pořádně vyspat.

Trauma Widžymáků

Část Widžymáků oslavující úspěšné dokončení natáčení

Když se celý tento týden vezme kolem a kolem, jistě mohu mluvit za většinu z nás, když řeknu, že byl nezapomenutelný. Některé chvíle byly sice tak náročné, že si myslím, že bez pomoci mých přátel bych je nezvládla. Myslím si, že projekt se zasloužil o vytvoření nových nejen mezinárodních, ale i wygimských přátelství. Asi nikdy nezapomenu na „SILENCEE” paní Pascale nebo na překládání titulků ve velké skupině, v níž většina ani nejsou francouzštináři, abychom věty měli z češtinářského hlediska správně. Rovněž bych chtěla vyjádřit velkou poklonu paní Pšenicové, ale i Grögerové a Hudecové, jak bravurně to zvládaly a poděkovat za to, že nám všem umožnily se této šílenosti zúčastnit. Jo a Oui oui baguette support vzkazuje: Anexe NENÍ cool!!!

Veškeré fotografie použity v tomto článku jsou dílem Anny Šimůnkové a Andrey Něníčkové.

Současná redakce

Bývalí redaktoři