Vojtěch Vlček: Musíme vydržet hlavně v materiální podpoře, bez ní to dál nepůjde

Vojtěch Vlček na setkání ukrajinských rodin 19.3. 2023

Mgr. Vojtěch Vlček, Ph. D. je absolvent Wigymu a v současné době hlavně organizátorem pomoci ukrajinským uprchlíkům ve farnosti Stará Bělá. Mimo jiné je také historikem a spisovatelem, zabývajícím se osudy obětí perzekuce v období totalitních režimů.

Čím se zabýváte, co je náplní vaší práce?

Pracuji na gymnáziu v Ostravě-Hrabůvce jako středoškolský pedagog, učím dějepis a češtinu. Tímhle se živím. Nicméně v současnosti mám druhou aktivitu, druhou práci, a tou je péče o ukrajinské rodiny na Ostravsku. Není to placená práce, ale zabírá mi to podobné množství času jako práce ve škole. Učil jsem také asi deset let tady na univerzitě na katedře historie, ale toho jsem musel nechat, protože se to se vším ostatním nedá zvládat.

Čeho si na své práci vážíte a co vám naopak přijde nejtěžší?

Baví mě práce s mladými lidmi, ta je hodně důležitá. Mám také velmi rád historii, to je důvod, proč tu práci dělám, a doufám, že u ní vydržím celý život. Nemám nějaké zaječí úmysly, naplňuje mě a baví. Učím dvacet tři let v kuse, po vysoké škole jsem nastoupil a od té doby jedu. Je to můj koníček

Co je nejtěžší? Já si asi nechci stěžovat. Nemůžu říct, že by bylo něco náročného. Na škole dělám ještě výchovného poradce, tam se někdy naskytnou trošku nepříjemné chvíle. Sem tam se objeví problémy, ale patří to k práci, tohle jsem si vybral, tohle mě baví. Musím ale jednoznačně říct, že s dospělými je to často mnohem složitější než se studenty.

Jaké momenty/události vás v pracovním životě nejvíce posunuly?

Myslím si, že mě posouvá snaha studentům učivo zpříjemnit, zabavit je. Snažím se jim nabídnout různé semináře, výjezdy, přednášky a podobně. Takže vztah k moderním dějinám je to, co mě posunulo. Také setkání se zajímavými lidmi, ať to byli historikové, pamětníci událostí z doby komunismu nebo 2. světové války. Měl jsem to štěstí potkat několik pamětníků holocaustu z Osvětimi nebo lidi, kteří byli v gulagu. Dělal jsem s nimi rozhovory, psal jsem knihy. A právě tyto zkušenosti mě utvrdily v tom, že se tomu mám věnovat i nadále.

Čeho chcete svou prací dosáhnout?

Moje povolání je pro mne prací a zároveň posláním, ale nevím, jestli mám v tomto směru nějaké velké cíle.  Spíš vidím jako zásadní předávat poznání. Baví mě také reflexe ze strany mladých lidí, vidět, jak to vnímají oni. Snažím se hledat způsoby, jak udělat výklad atraktivní, aby to nebylo jakési staré harampádí, ale aby je to bavilo. Nutí to člověka hledat inovativní cesty, a to mi přijde důležité.

Na čem si v práci nejvíce zakládáte?

Přiznám se, že si nezakládám na ničem. Mám takové životní krédo: člověk by se neměl z ničeho vy víte co, a toho se držím i při práci. Mám radost, když to lidi baví, ale není nic, na čem bych stavěl, bez čeho si tu práci nedokážu představit. Do hrobu si to stejně nevezmu.

Jaké byly vaše okruhy zájmů během dospívání?

Byly dost jiné než teď, ale historie mě bavila od útlého věku. Už jako malý jsem si listoval v obrázkových Starých pověstech českých, na základce jsem hodně žil středověkými dějinami. Na gymplu jsem chvilku koketoval s medicínou, jelikož jsem z lékařské rodiny, ale zájem o historii převážil. Dějepis je skutečně jednička.

Ale samozřejmě mě zajímaly taky normální věci, sport, kamarádi atd. Rozhodně jsem nebyl ten typ, co seděl stovky hodin v archivu, to rozhodně ne.

Co vás přivedlo na dráhu historika?

Právě ta láska k historii. Profilace k moderním dějinám přišla ale až na vysoké škole. Na střední se nejnovější dějiny vlastně vůbec neučily, musel jsem si k tomu najít cestu individuálně, musel jsem studovat sám. Možná bych ještě dodal, že z historie mě nejvíc baví moderní dějiny, těmi se zabývám dlouhodobě.

Jak byste shrnul studijní léta na Wigymu?

Fajn, bylo to hezké období. Devadesátá léta byla ale hodně odlišná, byli jsme jiná generace. Neměli jsme tolik studijních materiálů. Krátce po pádu komunismu to bylo celkem divoké.  Nedá se to srovnávat s možnostmi, jaké teď máte vy, a já jsem strašně rád, že tomu tak je, ať už se jedná o počítačovou, jazykovou vybavenost nebo možnosti exkurzí a možnosti cestovat. Sám velmi rád cestuju právě ve vztahu k historii, navštěvuji památná místa po Česku, po Evropě, muzea, různé paměťové instituce, což je skvělé. Právě takové možnosti byly v devadesátých letech omezené a zkrátka jiné. Já jsem jezdil stopem, byl jsem v Německu, ve Švýcarsku. Spali jsme na zemi v kempech, v Anglii, Irsku, Itálii, Francii. Dneska si nedokážu představit, že bych řekl svým dcerám, ať jedou, ani já už bych si asi netroufl.

Byla to krásná doba, velmi rád na ni vzpomínám. Měli jsme skvělé učitele, kteří podporovali naši odbornost. Jmenovitě rád vzpomínám na pana učitele Měrku, pana Smoláka, pana Tomáška, paní profesorku třídní Hanku Pávkovou, a ten krásný vztah ke studentům mě nakopl k tomu vydat se pedagogickou cestou. Paní chemikářka Marie Dohnálková, úžasná, dobrotivá paní, mě zase inspirovala jako člověk, čehož si cením.

Proč jste se rozhodl začít psát knihy? Čeho se týkají a jakou myšlenku se snažíte sdělit?

K psaní mě nejspíš přivedl osobní vztah k tématu. Znal jsem spoustu kněží, kteří si prožili perzekuci v období komunismu, to mě přinutilo se o toto téma začít více zajímat. Na vysoké škole jsem o tom psal magisterskou práci a pak jsem se tomu začal věnovat naplno. Jezdil jsem po archivech po celé republice, později také v zahraničí, například v Anglii a Itálii, abych tuto problematiku zmapoval.

Napsal jsem několik knížek rozhovorů, čehož si cením asi nejvíc, protože ti lidé už jsou všichni pryč. Podařilo se mi zachytit nejen kněží, ale třeba lidi z 3. odboje protikomunistického, vojáky, policisty, kteří prožili strašlivé osudy. Jsem moc rád, že jsem to stihl udělat, vždy to byla výborná setkání. Myslím, že je fajn zachytit tyto příběhy pro budoucí generace.

A jakou myšlenku se snažím sdělit? Vycházím z toho, jak často slyšíme lidi kolem sebe plakat a stěžovat si na dnešní dobu. Vzpomínám na to, jak ti lidé, kteří toho v životě museli hodně unést, nezapškli, nebyli protivní nebo závistiví ani přes dlouhý pobyt v kriminále, ale naopak se o to víc snažili a pomáhali druhým. Tohle mě v osobním životě nasměrovalo ke snaze být aktivní, nesedět se založenýma rukama, ale snažit se o to, aby byl svět o trochu lepší.

Primárně jde o zachycení historické paměti, ale zároveň to byli úžasní lidé i lidsky, nejen svou perzekucí, ale i odvahou. Spousta z nich dělala různé protirežimní aktivity proti nacismu nebo komunismu, a zachytit to vnímám jako důležité. Řeknu jedno jméno, František Lízna, to byl skvělý člověk, kněz, jezuita, za komunistů čtyřikrát odsouzený, který i ve stáří na své faře ve Vyšehůrkách u Mohelnice pomáhal lidem bez domova nebo chodil za odsouzenými do věznice. Tohle je velmi těžká, ale záslužná činnost.

Odkud přišla myšlenka zorganizovat na faře ve Staré Bělé centrum pomoci ukrajinským uprchlíkům? Jak celá akce proběhla/probíhá?

Podívejte, je to aktuální situace. 24. začal útok, radili jsme se, co s tím. Nejprve jsme udělali finanční sbírku, vybrali jsme asi 100 000 Kč, které jsme poslali na Charitu České republiky.  A pak jsme si říkali, že to nestačí. Sbírky jsme dělali opakovaně při různých příležitostech, třeba když byly povodně, zemětřesení nebo válka v Sýrii. Každý rok jsme vybírali peníze. Ale najednou se ukázalo, že tohle je mnohem důležitější situace než ty předchozí. Začali přicházet lidé. Já jsem přišel s myšlenkou, že každý z nás by mohl nabídnout, co může, ať už je to volná půlka domu, finance, pomoc s hledáním práce atd. Takže od března jsme začali dávat dohromady tým, kterého jsem se ujal jako koordinátor. Od té doby akce běží. První měsíc jsme ve Staré Bělé ubytovali pět nebo šest rodin, postupně se číslo zvyšovalo. Do červa jsme zabezpečili asi třicet rodin. 

Zrovna v předminulém měsíci (únor 2023) jsme v neděli (19.2. 2023) vydali pomoc sto sedmdesáti třem lidem a zítra přijde dalších dvacet. Oni nebydlí jen ve Staré Bělé, ale jsou to lidé z celého Ostravska. Jedná se hlavně o matky s malými dětmi, kterým sháníme potraviny, ubytování, práce, školu pro děti a tak dále. Ale samozřejmě nejen jim.

Tohle je můj aktuální úkol. Jak jsem předtím zmiňoval, mám tedy teď práce dvě. Během posledního roku jsem nenapsal ani čárku z mé historické práce, historii jsem pověsil na hřebík a uvidíme, jak to bude dál. Měsíční setkání na faře jsou potom špička ledovce, to nejdůležitější. Hodně se také snažím komunikovat s médii, takže jsem rád, když na setkání přicházejí Česká televize nebo televize Prima. To nám velmi pomáhá. Bohužel je s tím spjatá i závist a nenávist. Některé komentáře a reakce lidí nejsou zrovna pozitivní, ale člověk si s tím nesmí dělat těžkou hlavu.

Jaké další akce plánujete podniknout?

Myslím si, že za ten rok jsme toho zvládli poměrně dost. Ono shánět potraviny každý měsíc není úplné prča, nemůžeme pořád dokola oslovovat stejné firmy. I když někteří nám pomáhají opakovaně, ať už firmy, nebo jednotlivci, což je úžasné. Dělali jsme také letní tábor pro děti z celého Ostravska. Na začátku, když sem přijížděly děti z válečných oblastí, trpící depresemi a úzkostmi, jsme hodně chodili na výlety. Dále jsme třeba sbírali léky a posílali je přímo na Ukrajinu. Také jsme nadále v kontaktu s rodinami, které se vrátily domů.

Takže plán do budoucna? Hlavně vydržet v materiální podpoře, bez toho to nepůjde.

poznámka redakce: Pokud by měl někdo ochoten jakkoliv podpořit, neváhejte a ozvěte se na email: vojtechvlcek@seznam.cz . Každá pomoc je vítaná :).

Jak jste si představoval svou budoucnost v dětství, čím jste chtěl být, jaké byly vaše sny?

Jak už jsem říkal, vždy mě bavila historie a taky příroda, ale nevím, jestli jsem si úplně představoval, že budu učitelem. Ale i tak si myslím, že se mi v životě podařilo spojit právě to, co mě baví s tím, co mne zároveň živí.

Jaký okamžik vás v osobním životě nejvíce ovlivnil?

Asi nemám žádný okamžik, který by mě vyloženě osvítil. Jinak mě nejvíc ovlivnila rodina. Potom někteří lidé v době vysokoškolského studia nebo lidé, se kterými jsem dělal rozhovory, například pan Žídek, což je bývalý politický vězeň tady ze Svinova. To jsou vynikající lidé, kteří mi ukázali cestu.

Čeho v nejvíce litujete?

To je těžká otázka. Nesnažím se hrabat v minulosti, tu odevzdávám pánu Bohu. Možná toho, že jsem netrávil tolik času s některými lidmi, tohle člověk už nemůže vrátit. Život je příležitost být s lidmi, prožít něco hezkého a pak už to zpátky nevrátíte.

Jak se v průběhu dospívání měnil váš názor na chod společnosti?

Když je člověk mladý, je hodně kritický, radikální, levicově zaměřený a takový jsem byl i já. Se stoupajícím věkem je více konzervativní, drží tradiční hodnoty, takový jsem i já. Nicméně si pořád myslím, že společnost musí mít nějaký řád, směřování, nejen příležitost pro materiální zabezpečení, musí mít nějaké hodnotové ukotvení. To podle mého platí pořád. Musí mít základní hodnoty a směřování, kterého je dobré se držet. Ve vašem případě je to demokracie a já jsem velmi rád, že ji tady máme.

Kam si myslíte, že naše společnost směřuje?

Velmi bych přál vaší generaci, aby se vám právě tohle podařilo udržet, i když tady jsou predátoři, kteří to vidí jinak. Je tady nejen Rusko, ale i další státy světa, které mají jiné hodnoty, a byla by obrovská škoda, kdyby Evropa kvůli své slabosti o tu svobodu přišla.

Je to velká výzva hlavně pro vás, ale i pro nás samozřejmě. Akorát někdy vnímám, že mladí lidé jsou malinko křehcí, chybí jim určitý přesah a potřebují nějakým způsobem právě to hodnotové ukotvení a směřování. Myslím si, že současný stav v důsledku války na Ukrajině by nás mohl nakopnout a nasměrovat k řešení podstatných problémů. 

Jaké je vaše životní motto, přesvědčení?

Žít tak, abych se na konci života nemusel stydět za to, co jsem udělal.

Čeho si na lidech nejvíce vážíte?

Spousty věcí. Mám rád humor, nasazení, když lidé dokážou pomáhat a být otevření.

Kde se vidíte za deset, dvacet, třicet let?

Takhle, žiju teď a tady. Nikdy se moc nezabývám věštěním, ale jasně, za třicet budu dědek, pokud tady ještě budu. Takže kéž bych byl hodný, přívětivý a laskavý dědeček. Ale myslím si, že i v tom věku by měl být člověk v rámci svých možností aktivní a angažovat se ve veřejných věcech.

Současná redakce

Bývalí redaktoři