Kateřina Petrusová. Na Wigymu známá jako paní psycholožka. Objevila se u nás začátkem tohoto školního roku. Ve svých dvaceti pěti letech se ujala důležité role školního psychologa.
Jaké jsou vaše zájmy?
Celý život jsem tancovala, začala jsem baletem a pokračovala jsem street dancem. Posledních pět let cvičím jógu. Ráda chodím na kafe a na procházky. Miluju scrabble s mojí mamkou a babičkou. S bráchou máme youtubový kanál Naše Ostrava. Brácha je hlavní hvězda a já videa točím a stříhám. Ostrava nemá v republice nejlepší renomé, ale zároveň to město nemá ani dobrý marketing. Vím, že spousta věcí tady není dobrých, ale spousta věcí dobrých je a o tom už se tak moc nemluví. Snažíme se tedy poukazovat právě na ty dobré věci, aby se jim věnovala větší pozornost a zlepšili tak pověst našeho města.
Odkud pocházíte a kde jste studovala?
Narodila jsem se v Ostravě-Porubě, u Duhy. Zde jsem bydlela do svých šestnácti. Jelikož jsem chodila na mezinárodní školu, dostala jsem možnost jet studovat do Rakouska, kde jsem dodělala maturitní program IB. Díky tomu jsem mohla pokračovat ve studiích v Edinburghu.
Kdy nastal ten moment uvědomění, že chcete studovat psychologii?
Když jsem byla mladší a přemýšlela jsem, co chci dělat do budoucna, zvažovala jsem dvě možnosti. Buď být novinářkou, nebo psycholožkou. Od psychologie mě mnoho lidí odrazovalo, že je to náročná práce. V Edinburghu jsem tedy začala studovat sociologii s tím, že se poté zaměřím konkrétně, třeba spíše na tu žurnalistiku. V průběhu jsem zjistila, že psychologie mě baví víc, a vydala jsem se tímto směrem. Strávila jsem v Edinburghu pět let.
Je tohle vaše první zaměstnání hned po dokončení školy?
Ne, mám rok a půl po škole a loni jsem pracovala jako učitelka angličtiny a španělštiny na základní škole Porubská. Čekala jsem na nostrifikaci diplomu z Edinburghu. Vždycky jsem si chtěla zkusit učení, takže jsem k tomu využila ten volný rok. Zároveň jsem už věděla, že chci být školní psycholog, a mohla jsem tak zjistit, jaké je to z pohledu učitele. Myslím si, že mi to dalo dobrý náhled do školního prostředí.
Vybrala jste si naši školu záměrně sama?
Vůbec ne, jednoduše jsem rozeslala životopisy na různé školy. Absolvovala jsem pár pohovorů a tady mě přístup u pohovoru zaujal. Líbilo se mi tady nejvíc a jsem ráda, že jsem se rozhodla jít na gymnázium. Pracuje se mi zde dobře.
Jakožto školní psycholog, musíte mít nějaké speciální zaměření?
Ne, nemusíte. Musíte mít magisterský titul z jednooborové psychologie. Není to samostatný obor, ale máte na to volitelné předměty.
Na co se nejvíce zaměřujete ve školním prostředí? Jaká je náplň vaší práce?
Především jsou to individuální sezení se studenty, s učiteli i s rodiči, pokud je zájem. Zahrnuje to také práci v celých třídách s intervizí nebo prevencí. Většinou takovou třídnickou hodinu iniciuje třídní učitel.
Co byste řekla o psychické náročnosti naší školy?
Logicky je to náročné, přece jen je to jedno z nejprestižnějších gymnázií v kraji. Myslím si, že je důležité si uvědomit, že ne každý na tu školu přichází s perfektním rodinným zázemím nebo perfektní duševní pohodou, takže ten psychický tlak zvládají hůř.
Jak moc je podle vás důležité, aby dospělí i děti měli přístup k psychologické pomoci?
Samozřejmě je to velmi důležité, dle mého je to základ. Je to jako, kdybychom neměli nemocnice a říkali lidem, ať se léčí doma. Včasná komplexní odborná péče může zabránit těžkému průběhu duševního onemocnění.
Myslíte, že v České republice je snaha o normalizaci duševní hygieny? Pokud ano, daří se to?
Snaha tam asi je, ale myslím si, že docela selháváme. Nedávno jsem zaznamenala na ČT 24 reportáž o nárůstu mladých lidí odcházejících do invalidního důchodu, protože se duševní nemoc nepodchytí včas. A přesně tam bylo řečeno, že lidé se bojí odsouzení, tudíž nevyhledají pomoc. Podle mého názoru je to hlavně tím, že psychické pomoci nevěnujeme dostatek pozornosti, péče a vlastně i peněz jakožto společnost. My si to možná neuvědomujeme, protože bydlíme ve městě, a spousta lidí si myslí, že se o tom mluví dostatečně, že je to všude. Ale pořád jsou místa mimo město, ale i v něm, kde se to očividně dostatečně neřeší.
S jakými problémy se nejčastěji u studentů setkáváte?
Nejčastěji se setkávám s pocity hrozného strachu ze selhání, nedostatečnosti a s perfekcionismem, pak taky s úzkostlivými stavy, sociální úzkostí a poruchami příjmu potravy.
Většina z nás určitě zná pojem syndrom vyhoření, často jej slýcháváme v oblasti pracujících. Je však možné, aby k tomu došlo i u studentů?
Je to možné. A je zarážející, že se o tom tak moc nemluví, často se to zlehčuje. Syndrom vyhoření je u studentů, nechci říct častý, ale spíše není neobvyklý. Neprojevuje se pouze například špatnou známkou či zhoršeným průměrem. Studenti přicházejí s tím, že celou dobu měli motivaci, rádi se učili, a najednou je nic nebaví, jsou unavení, nejde jim kreativní přemýšlení. Často je tohle všechno frustruje, protože byli zvyklí na svoji úspěšnost, která je i bavila. Ztrácí zájem, mají pocit jako by je zradila vlastní hlava.
Jaké mohou být důvody toho všeho?
Především je to psychické přetížení. Například mají studenti na sebe vysoké nároky a očekávání, které jdou ze strany školy, rodičů, ale i jich samotných. Myslím si, že je potřeba zdůraznit, že se nechtějí flákat, naopak jsou to lidé, kteří to chtějí všechno zvládat. Chtějí mít perfektní prospěch, koníčky a do toho brigádu. Jenže to kolikrát není možné, vždyť den má dvacet čtyři hodin. S takovými studenty tady pak spolu sedíme a pracujeme na základním harmonogramu dne, aby si našli taky nějaký čas pro sebe.
Co mohou studenti udělat, aby takovému přetížení předešli?
Takové ty nejobecnější rady jsou: dostatečně spát, dobře jíst, věnovat se něčemu, co mě baví atd, ale kolik lidí si odpočinek skutečně dovolí? Dle mého názoru je nejdůležitější právě to, jestli si u těch aktivit dovolím odpočívat. Uvědomit si, jestli opravdu odpočívám, nebo si během toho pořád říkám: „Měla bych jít udělat tamto, měla bych se radši učit, měla bych se připravovat na něco dalšího…“
Člověk by měl mít soucit k sobě samému. Nestačí si vyhradit ten čas na péči o sebe sama, ale dovolit si vypnout a nepřemýšlet nad ničím jiným. Je k ničemu, když v té době se člověk pranýřuje, že by měl dělat deset dalších věcí. Pak je ten čas vlastně vyplýtvaný, protože si nejen neodpočinete, ale ani tu práci neuděláte.
Co mohou pro studenty, ale i pro sebe, udělat učitelé v rámci duševní hygieny?
Já bych začala duševní hygienou u samotných učitelů. Myslím si, že je to důležité téma, protože je to velmi náročná práce, především tady na gymnáziu. Probíraná látka je těžká, máte zde spoustu motivovaných lidí a vy jim chcete předat to nejlepší. Navíc to není klasická práce, kde si odpracujete osm hodin a pak jdete domů. Učíte, děláte přípravu, opravujete testy, často vám na studentech záleží, chcete, aby je to bavilo.
Naše společnost málokdy vidí, jak náročná práce to je. Platí u nich to stejné jako u studentů: najít si ten čas pro sebe, dovolit si odpočinek. Je důležité nastavit si sám vlastní hranice. Zároveň i učitelé by měli mít přístup k duševní péči. Bohužel ne každá školu tuto možnost nabízí, nejsou na to finance a zase jsme u toho, že na to nejsou peníze a nevěnuje se tomu dostatečná pozornost.
Co se týče toho, co mohou nabídnout studentům, tak je to především taková první pomocná ruka. Učitelé jsou ti, kteří jsou s nimi ve velmi úzkém kontaktu, a mohou to být právě oni, kdo si všimne nějakého problému. Můžou nabídnout, jestli si ten student nechce popovídat. Ukázat, že vidí, že se něco děje, stačí věty typu: „Vidím, že… Vnímám, že…“ Nemusíte říkat, že to chápete, stačí na to zareagovat, pojmenovat, co se děje. Neignorovat problém, když ho vidím.
Na druhou stranu učitel zde není od toho, aby poskytoval samotnou psychickou pomoc, od toho je pak psycholog. Ale může nabídnout, že dojdou společně ke školnímu psychologovi. Někdy ten student potřebuje vědět, že ho někdo vnímá.
Jednou z největších zátěží středoškolského studia je maturita a přijímací zkoušky na vysokou školu. Co byste maturantům doporučila, aby to zvládli co nejlépe po psychické stránce?
Doporučila bych mít nastavený harmonogram dne a zároveň si říct, co je skutečně můj cíl, k čemu směřuji. Je důležité nemít na sebe zbytečně přehnané nároky, které nejsou splnitelné. Pak zažíváte jakési zklamání ze sebe samých, protože některé věci nedokážete splnit, například si naplánujete, že se každý den po škole budete 4 hodiny učit, ale když to nestihnete, zbytečně se předurčujete k pocitům neúspěchu, že jste to nestihli. To zklamání se opakuje pořád dokola, dokud vy sami si nenastavíte určitý cíl a nerozplánujete si vše realisticky, s prostorem na odpočinek.
Co se týče úzkosti, která přichází většinou při takových zkouškách, tak na to existuje výzkum, který ukázal, že se ta úzkost dá obrátit v podstatě v pozitivní emoci. Když máte nějakou stresující situaci, v tomhle případě maturitu, zkuste si uvědomit, na co spojeného s danou situací se potom těšíte, například dlouhé prázdniny. Snažíte se v sobě probudit takový excitement. Můžete si představovat přímo tu situaci, jak bude probíhat, abyste v sobě probudili nadšení z něčeho pozitivního. Při nadšení se totiž aktivují stejné tělesné reakce jako při stresu. Taková představa vám může pomoci.
Ukázalo se, že vůbec nepomáhá si říct: „Jsem v klidu, jsem v klidu…“ Naopak necháte průstup těm pocitům, ale vaše hlava je obrátí v něco pozitivního. Řeknete si: „Já se těším.“ A tím si v podstatě vysvětlíte tu fyziologickou reakci, která se ve vás děje s tím, že není nebezpečná a vy nemusíte mít strach. V ten moment nejste ovládání stresem, ale máte kontrolu sami nad sebou.
Kdybyste mohla změnit cokoliv v našem školství, co by to bylo?
Za mě je velmi důležité, abychom studenty učili myslet v souvislostech. Mám pocit, že naše školství hodně klade důraz, abychom byli nabušeni fakty. Jenže těmi fakty to nekončí.
Výzkum jde dál, stále se dozvídáme nové věci. Spíš je potřeba s těmi starými i novými informacemi pracovat a výsledky z nich umět interpretovat a učit studenty hledat spolehlivé zdroje, ze kterých mohou čerpat. Pak jsou lidé schopni uvažovat více komplexně, svobodně a zároveň chápat a argumentovat na základě ověřených faktů a vlastních myšlenek.
Určitě toto všechno záleží na jednotlivých učitelích a jednotlivých školách, někteří to tak dělají. Na druhou stranu si myslím, že by to mělo být systematicky zavedeno, aby se celý systém neopíral o jedince.
Taková závěrečná otázka, co byste vzkázala studentům?
Budu se opakovat, ale vzkázala bych, abyste sami k sobě byli laskaví. Není na to kladen dostatečný důraz. Pořád si říkáme nějaké tipy, triky, techniky, ale všichni na sebe máme velmi vysoké nároky. Je super být ambiciózní, ale realisticky. Je důležité mít zdravou sebereflexi. Někde jedu třeba na max, ale mám pocit, že nedělám dost – zamyslím se nad sebou: „A opravdu nedělám dost, nebo se jen neumím ocenit a skutečně si odpočinout?“


