Osel v ředitelně…

…není! A dokonce není k nalezení ani v archivu. Prvé myšlenky váženého čtenáře se nejspíše nesou v duchu pochybovačném, případně naprosto perfektně zmateném. Co by přeci dělal osel v ředitelně? A vůbec, co by dělal v archivu? To tam snad má ležet oslík nakrájený do příhodně veliké kartonové bedny?

Milý čtenáři, není se čeho bát. Naše škola v ředitelně nepřechovává ani čtvrcená, ani živá zvířata. Vše je součástí příběhu, který nyní budu vyprávět. Tento příběh se stal už dávno, a to v době, kdy žádné Wichterlovo gymnázium neexistovalo. Dokonce neexistovala ani „Thällmanka“. Existoval totiž ústav zvaný „SVVŠ“, plným názvem Střední všeobecně vzdělávací škola, jehož součástí byla i moje drahá babička. A právě její třídě se povedl majstrštyk, který těžko trumfne třída jakkoliv mazaná. Dostali totiž osla do ředitelny.


Píše se rok 1966, je jaro. Ptáčci zpívají, šeříky malebně kvetou, a žáci třetího ročníku maturují. To se však mé babičky Libuše netýká, je totiž v ročníku druhém, v „ačkové“ matematicko fyzikální třídě. Spolu se svými spolužáky má za úkol přimknout se k intenzivně pracující dělnické třídě, a tak mimo studium předmětů obecného rázu tráví své soboty a maturitní týden na praktickém vyučování v ostravských průmyslových podnicích. Mladistvou duši však nelze spoutat pouze prací, potřebuje i relax a poznání z první ruky. A tak tedy žákům byla přislíbena lákavá exkurze do zoologické zahrady.

Maturantské tablo zmíněné třídy.

Žáci se přirozeně velice těšili, a o to trpčí bylo jejich zklamání, když zjistili, že soudružka profesorka biologie akci náhle zrušila. Být starší, možná by nad touto okolností žáci 2.A mávli rukou. Ale mládí si žádá své… Rázem tedy vymysleli plán vlastní, a to absolvovat tuto výjimečnou vzdělávací akci sami. Konec konců, není se čemu divit – těžko byste hledali mladou duši, která by místo výletu do ZOO se svými soukmenovci radši toužila strávit sobotní dopoledne v budově školy. Ne že by študáci neměli školu v jistém smyslu rádi. Svou zásluhu na tom měl pedagogický sbor. Ze zvučných jmen lze uvést například profesora čestiny Martínka, který se nenechal při zápisu učiva omezovat velikostí trapně malé tabule, a pokračoval v psaní na zdi. Ale to už je příběh na jindy…

Skoro všichni žáci, to jest dvaadvacet kusů, se drželi původního plánu. V devět sraz na Náměstí republiky, a odtud trolejbusem do ZOO. Nezúčastnili se tři žáci – Soukupová absentýrovala pro nemoc, syn známého doktora Mašek a syn ředitele školy Lubojacký přišli do školy. Zajímavostí je, že i přes veliký nátlak profesorského sboru žáci ve škole drželi jazyk za zuby, a nevyzradili své spolužáky, kteří se v době začátku vyučování teprve dopravovali na místo srazu. A bylo to velmi dobře, poněvadž kdyby tito dobráci své soukmenovce vyzradili, soudruh profesor třídní Nikl by třídu stihl lapit ještě před odjezdem do ZOO.

Marně se tedy profesoři, profesorky a pan ředitel Lubojacký zlobili. 2.A byla zkrátka v tahu. Avšak žákům to vůbec nevadilo, právě naopak, ZOO byla v jarním období nádherným místem pro trávení dne. Představte si tu krásu probouzející se fauny, rozvážně se pohybující ve výbězích. A ta krása rozkvétající flory plné barev a vůně… Však si to představte – narcisy a hyacinty, šeříky a zlatý déšt (jedním pro obor zapáleným žákem identifikovaný jako Forsythia suspensa)… Byla to zajisté radost zde strávit dopoledne.

Ke zlomovému momentu v našem příběhu došlo však při odchodu ze ZOO. Podnikavý soudruh u brány se mládeže dotázal, zdali nechtějí zvěčnit vzpomínku na tento den skupinovou fotografií s roztomile přihlouple vypadajícím oslem domácím. A to se ví, že mládež zájem měla. Taková fotografie může totiž sloužit jako důkaz toho, že skutečně vyrazili na vzdělávací akci a netrávili svůj čas v podnicích pochybného rázu i jména. A tak se mládež rozhodla pro neortodoxní krok – zašlou vzniklou fotografii na ředitelství školy, a to přímo panu soudruhu řediteli Lubojackému. Přirozeně však nevyplaceně (dnes bychom řekli na dobírku). Nikdo neví, nakolik pana ředitele fotografie nadchla. Že ho však povinnost zaplatit pošťákovi zásilku nenadchla, tím si můžeme být skoro jisti.

Příběh má však dohru. Probíhalo rozsáhlé vyšetřování, které si kladlo za cíl najít dva pachatele. Jednak odesílatele fotografie, a jednak najít strůjce zpupného výstřelku proti autoritě profesorského sboru maskovaného jako vzdělávací akce. Dále se zjišťovalo, kteří z žáků šli na výlet dobrovolně či dokonce radostě, a kteří byli svými zlotřilými spolužáky přemluveni či svedeni. Výsledek šetření byl jasný – dvojky z chování pro všechny zúčastněné a svolání mimořádné třídní schůzky.

Vysvědčení s dvojkou z chování, jediný doklad ředitelského řádění

Soudruh ředitel Lubojacký si jistě myslel, že nad zpupnými studenty svoláním schůze a informováním rodičů o proběhlých nekalostech vyhrál. Nemohl se však více mýlit. Schůzi začal autoritativním proslovem a pokračoval dlouhým řečněním o potomcích přivolaných rodičů. Připomenul také, že dva žáci do školy zodpovědně přišli. Tu se však zvedla jedna ruka, a nešlo o nikoho jiného, než matku mé babičky. S klidem v duši i hlase se soudruha ředitele dotázala, kteří že to byli žáci, co tak ochotně přišli do školy. A jelikož jeden z dotčených byl jeho vlastním synem, pokusil se dotaz odbýt jednoduchým „A k čemu by vám to bylo?“ „Z toho co vím, soudruhu řediteli,“ začala svůj slovní výpad prababička, „měly děti na zastávce sraz v devět hodin. A kdyby tito spolehliví žáci rovnou řekli, kde mají spolužáky, mohl je soudruh profesor třídní Nikl zcela jistě zastihnout ještě na trolejbusové zastávce.“

Soudruh ředitel se vevnitř vařil jako dobrý guláš. Koulel výhružně očima a pomalu rudnul. Rodiče sedící v prvních lavicích přísahali, že slyšeli, jak soudruhu řediteli z uší utíká pod tlakem pára, poněvadž usilovně přemýšlel, jak obhájit svou vzornou ratolest. Otázal se tedy: „A jak se jmenujete, soudružko?“ Vychytralá prababička však po vzoru soudruha ředitele odvětila „A k čemu by vám to bylo?“ Ostatní rodiče se začali pochechtávat, a soudruh ředitel pochopil, že si ho soudružka namazala takříkajíc na chleba. Vzdal svůj boj, a urychleně opustil třídu. Kdyby prababička měla pušku, jistě by si za tento slovní odstřel na pažbu udělala rýhu.


Milý čtenáři, zde náš příběh končí, a to žel s otazníkem – kam se ztratila fotka s oslem? Jak je možné, že není v archivu či kronice? Člověk by nejradši podal stížnost na ekonomické spravování školy, vždyť ji pan ředitel zaplatil, tak ji mohl aspoň uschovat.

Autor článku zburcoval i aktuální sbor, ovšem marně. Za snahu při hledání děkuji panu řediteli a profesorce Hudecové.

A tak se stalo, že vzpomínka na fotku s oslem se dochovala jen ve vzpomínkách bývalých žáků, jichž valem ubývá, a hrozilo, že s posledním z nich zmizí z povrchu zemského vzpomínka na osla. To už se však nestane.

Článek zakončím apelem na čtenáře a na kabinet biologie. Čtenáři, ochraňujte osly a jiné vzpomínky našich předků. Vy je v hlavě ještě možná udržíte, i kdyby zkreslené, lepší než nic. Ale nechci si ani představit, co by se stalo, kdyby byly příští generace ochuzeny o vzpomínku na osla. A vyučující biologie, i naše generace by ráda zašla na vzdělávací akci do ZOO 🙂

Současná redakce

Bývalí redaktoři