Kriminální příběh na pokračování
ČÁST TŘETÍ
Ráno ho trochu bolela hlava. Vstal z postele a namířil si to rovnou do koupelny. Zdálo se, že už vyšel z formy. V koupelně strávil víc jak půl hodiny. Byl rozespalý, trochu dezorientovaný. Představa, že měl být za 3 hodiny v práci se mu zrovna moc nezamlouvala. Zkusil do sebe naházet aspoň nějaké jídlo a poté se vydal do obchoďáku. Ve vchodě se srazil s Calebem, kterému také začínala směna. Pozdravili se. „Někdo to tady večer přehnal s pitím, co Logane?“ popichoval ho Caleb. Nemohl si pomoct. Logan se jen ušklíbnul, sám si nechtěl přiznat, že ho pár flašek takhle skolilo. Logan s Calebem cestou narazili na Arthura. Caleb ho pozdravil, ale dočkal se jen nepatrného přikývnutí. Arthur se spíše zaměřil na Logana a nevěřícně na něj zíral, jako by ho obviňoval z bůhví čeho.
Caleb se s Loganem rozdělil a nastoupil do výtahu, který ho odvezl do druhého patra. Logan pokračoval dál až k informacím, kde se svalil do kancelářské židle. Opřel si hlavu o opěradlo a hleděl do stropu. V hlavě měl úplně vymeteno. Rozhodl se, že bude dnes více pro-aktívní, takže otevřel všechny skříně s nálezy a začal je třídit. To, co bylo nové tam nechal, všechny ostatní věci, které tam byly už dlouho, rozdělil do dvou pytlů, které měl v plánu na konci dne vynést.
Zabralo mu to spoustu času. Člověk by se doopravdy divil, kolik toho návštěvníci ztrácejí. Uprostřed směny se za ním s kávou stavil Caleb s Jamalem. Chvíli si povídali. Jamal se jim musel pochlubit, protože se včera večer při rodinné večeři dozvěděl, že jeho druhá dcera čeká dítě. Když o tom mluvil, jeho oči sršely štěstím. Měl obrovskou radost a Logan s Calebem přirozeně taky. Špatných zpráv bylo za poslední dobu až přespříliš, bylo osvěžující slyšet pro změnu nějakou dobrou radostnou zprávu.
Do jejich debatního kroužku se přidala také Carmen. A to se chlapi teprve něco dozvěděli. Ten udělal toto a ta zase tamto. Popsala jim životy třech různých lidí, z nichž dvě osoby vůbec neznali, protože byli z úplně jiného města. Carmen měla oči všude, stačilo jen její danou lidskou spojku kontaktovat a ukrývaná tajemství byla rázem ta tam. Chlapíci z ochranky vůbec netušili, o čem ta ženská mluvila, ale neměli to srdce ji v jejím vypravování zastavovat. Jinými slovy byla to velice intenzivní přestávka, ale nikomu to ve výsledku nevadilo. Smích přece jenom léčí všechny rány a těch za poslední dobu obdrželi hodně.
Postupně se kroužek začal rozpouštět – všichni se vrátili na svá pracovní místa. Jako poslední z místnosti odcházela Carmen, která se ve dveřích zpátky prudce otočila na Logana. „Málem bych zapomněla, asi nějaký pes tady musel nechat svoji hračku…našla jsem ji na prodejně,“ podala mu ztracenou hračku a odešla. Bylo to malé oboustranné kladivo zelené barvy z odolné gumy. Při zmáčknutí pískalo. Dost se podobalo takovému, které používají soudci při odklepávání finálního rozsudku nebo k zjednání klidu v soudní síni. Logan si jeho popis zapsal do tabulky v počítači a uzamkl jej ve skříni.
Během jeho směny se na informacích zastavily nějaké ženy, které nevěděly, kde je nejbližší autobusová zastávka, a ještě jeden muž, který v budově ztratil svou šálu. Naštěstí ji někdo objevil a zanesl na informace, takže mu ji Logan mohl s radostí vrátit. Vždycky měl radost, když mohl ztracenou věc zase zpátky předat majiteli. Ten příjemný lechtavý pocit v konečcích prstů. Nalezené předměty jako by vytvořily novou teorii, že vše, co se ztratilo, nemusí nutně zmizet navždy.
Konec pracovních hodin se nesl v poměrně klidném duchu. Žádné další ztráty ani stížnosti. Logan vypnul počítač, zhasl světla a místnost pečlivě uzamkl. Cestou velkými prostory obchodního domu narazil na Jamala, který také odcházel domů za svou manželkou. „Konečně domů,“ povzdechl si radostně Jamal. Logan se pousmál. „Žena mi řekla, abych tě pozval k nám na večeři…už dlouho jsi u nás nebyl,“ řekl Jamal a poklepal Logana na rameni. Logan si u paní Smithové zasloužil velkou přízeň, když si totiž před pár lety Jamal zlomil nohu a zůstal na nějakou dobu v nemocnici, Logan se oběma snažil co nejvíce pomoct. Chodil jim na nákupy, staral se o zahradu, celkově zastal veškerou těžkou práci v domě, na kterou byla paní Smithová najednou sama. Jejich děti žijí daleko od Ravenpine, takže jejich pomoc nepřipadala v úvahu. Od té doby berou Logana jako člena své rodiny. Blízký rodinný přítel. Logan poděkoval za pozvání a slíbil, že se brzy zastaví. On sám neměl rodinu, takže byl za tuto možnost více než vděčný.
Doma si Logan udělal dobré jídlo, svalil se na svou pohodlnou rozkládací pohovku a pustil si televizi. U toho si prohlížel sociální sítě a četl si online regionální zprávy. Zítra do práce nemusel, takže si mohl dovolit trochu toho ponocování. Byl ale unavený, víčka mu padala, chytal mikrospánky. Možná by bylo lepší jít si lehnout a spát, ale v ten okamžik ho zaujal jeden titulek článku: PRÁVNIČKA Z RAVENPINE SLAVÍ VÍTĚZSTVÍ V SOUDNÍM SPORU PROTI FARMACEUTICKÉ FIRMĚ. Logan se do textu začetl. Byl to nesmírně složitý soudní spor. Tato právnička zastupovala pacienta s trvalými zdravotními následky po užívání běžně předepisovaného léku. Federální soud v Oregonu naštěstí dospěl k závěru, že farmaceutická firma nedostatečně informovala lékaře i pacienty o možných rizicích a vedlejších účincích. Sice se tato konkrétní firma pokusila bránit tím, že označila pacientovu reakci na lék za nepředvídatelnou a velmi vzácnou, ale právnička předložila interní dokumenty a odborné posudky, které jejich tvrzení vyvrátily. Výrobci museli vědět o možných rizicích, ale přesto je ignorovali.
Logan byl fascinován právniččinou pohotovostí. Vůbec netušil, že se v Ravenpine ukrývá tak slavná osobnost na poli práva. Nebyl to totiž jediný významný spor, který tato žena vyhrála, bylo jich hned několik. Už chtěl vypnout svůj mobilní telefon a odebrat se do ložnice, když v tom se zarazil. Jako by jeho mozek dostal elektrický šok. Malý výboj, který mu otevřel oči obrazně i doslovně. Ještě jednou si v článku přečetl její jméno a nemýlil se. Ta právnička se jmenovala Rachel Petersonová.
„To snad ne,“ Logan se začal sám sobě smát. Připadal si jako schizofrenik. Na to jméno narážel v jednom kuse. Měl pocit jako by ho všude pronásledovalo. Proč se mu muselo neustále zjevovat a připomínat mu zbytečnou smrt jeho kamarádky? Jeho únava byla rázem pryč. Levou rukou se chytil za krk a začal si ho masírovat. Odhodil mobilní zařízení na druhou stranu pohovky a houpavým krokem se odebral do své ložnice. Pomalu se začínal bát, že se mu to jméno začne objevovat i ve snech.
Trochu si přispal. Probudily ho silné sluneční paprsky procházející skrz okno. Z koupelny se dobelhal do kuchyně, kde si udělal pořádnou snídani. Všechno kolem bylo tak nepřirozeně tiché. Logan byl na to ale zvyklý. Jeho oblíbenou ranní aktivitou byly křížovky a různé další hádanky v novinách. Dal se do luštění křížovky na poslední straně. Postupně doplňoval jedno slovo za druhým. Byl v tom vážně dobrý. Jeho rozsáhlé znalosti z různých odvětví byly obdivuhodné. Otázky ve čtverečcích si předčítal nahlas. Pomáhalo mu to se soustředěním. „Takže příjmení prvního amerického prezidenta na deset…to je Washington. Dále australský jedovatý had na šest…jak se jen jmenuje,“ poškrábal se propiskou na hlavě, „ano! Taipan. Co tady máme dál? Nejstarší značka hraček na sedm…to bude Hamleys,“ pečlivě zapsal jednotlivá písmenka do malých čtverečků. Když v tom se nad tím slovem pozastavil. Hračkářství. Hračky… To tam nepatřilo!
Loganovi se najednou všechna získaná vodítka spojila dohromady jako když se dva magnety blízko u sebe bez pomoci najednou přitáhnou k sobě. Napadlo ho něco naprosto šíleného. Prudce vstal ze své židle a začal zamyšleně chodit po místnosti s rukama v bocích. Potřeboval si utřídit myšlenky. Už se párkrát stalo, že v obchodním centru nějaké dítě ztratilo svou hračku – plyšového medvídka, autíčko, chrastítko… Ale pes? Co je to za nesmysl. Navíc psi měli na prodejnu vstup zakázán. Takže jak to, že se včera k němu na informace dostala psí gumová hračka ve tvaru kladiva? Samozřejmě to mohl vytratit majitel zvířete, ale pravděpodobnost toho byla zatraceně nízká.
Najednou začal vidět celou situaci více v souvislostech. „Takže, pojďme si to shrnout!“ řekl sám sobě nahlas a dramaticky se zastavil před lednicí v kuchyni. Nahlas si začal předříkávat události posledních dnů, jak šly zhruba po sobě. Všechno to začalo vraždou Grace Morganové. Její tělo bylo nalezeno na dětském hřišti. Neměla u sebe své brýle ani mikinu. Až za týden se ta konkrétní mikina objevila v obchodním domě, kde ji pod lavičkou našla uklízečka Carmen. V té mikině bylo ale něco, co tam nejspíš nepatřilo – klíčenka se jménem Rachel. Potom Arthur nechal Loganovi na informacích knihu se sepsanými legendami města, kterou našel na pánských toaletách. V knize byl založen kus papíru na stránce, kde začínala legenda o místním hřbitově. V tom textu byla podtržená písmenka, která dohromady dala slovo, jméno Rachel. Policii se nepodařilo najit žádnou Rachel v Graciném životě. O té knize věděl jen Logan, zatím o ní nikomu neřekl. Chvíli poté se mu do rukou dostala psí hračka, která v obchoďáku rozhodně neměla co dělat.
Klíčenka, kniha a hračka. „Co když, fakt jen čistě teoreticky, to jsou indicie, které mají směřovat k vrahovi?“ položil si nahlas absurdní otázku, na kterou doufal, že neexistuje odpověď. Na jednu stranu to byla šílenost srovnatelná s konspiračními teoriemi, na druhou to nebylo nemožné. Byl člověkem otevřeným různým možnostem. Tolik náhod – až moc podezřelé. Posadil se na pohovku v obýváku a v hlavě si zkoušel vytvořit imaginární myšlenkovou mapu. V Gracině mikině našel „něco, co tam nepatřilo“ – klíčenku. Měl by tedy hledat věci, které nezapadají mezi ostatní nalezené – kniha s podtrženými písmenky a gumová hračka. Pocitově mu prostě do ztrát a nálezů nepatřily. V knize bylo zase jméno, ale co s gumovou hračkou? Grace byla nalezená na dětském hřišti. Děti. Hřiště. Hračky. Zase souvislost, ale jméno na něm nebylo. Co když šlo o ten tvar? Skutečně vypadalo jako soudcovské kladívko. Soudce. Právo. Právnička. Rachel Petersonová. Logan ji neznal, ale psalo se o ní už dlouho v souvislosti s farmaceutickou firmou. Mohlo by to k ní teoreticky směřovat. Ať už by soudní spor vyhrála nebo ne, psalo by se o ní tak jako tak.
Co ale s tou knihou? Mikina i psí hračka měly nějaký konkrétní účel. Mikina – dostat do hry jméno Rachel, hračka – nastínit její zaměstnání. Ale ta kniha v sobě zase jen ukrývala slovo, o kterém už věděl. Leda, že by nebylo důležité, co tam bylo napsané, ale spíš kde. Na které straně. Ve které legendě. Legendy Ravenpineského hřbitova. Pokud ta psí hračka znázorňovala právo a zároveň ukazovala na místo činu – hřiště, mohla by ta kniha také ukazovat na místo? V tom případě městský hřbitov?
Logan se konečně probudil z toho pomateného manického stavu. Z hlavy se mu kouřilo. Začal se sám sobě smát. „Logane, Logane, fakt bys potřeboval pauzu…nic absurdnějšího jsi vymyslet nemohl,“ mluvil sám se sebou. Chytil se za hlavu a posadil se zpátky ke své nedopité kávě. Nicméně jeho vymyšlený příběh ho užíral kousek po kousku. Nemohl se na nic soustředit. Byl roztěkaný. Rozum mu říkal, aby to nechal být, ale jeho intuice nesouhlasila. Popadl svůj mobil a vyhledal si Rachelino jméno na sociálních sítích. Její profil našel prakticky okamžitě. Zveřejňovala jak příspěvky týkající se její práce, tak i jejího soukromého života. Prohlédl si její fotografie. Byla to okouzlující žena kolem čtyřicítky. Na fotografiích z dovolené v Itálii měla své uhelně černé vlasy sepnuté do tlustého copu. Rudé plné rty se staly Racheliným poznávacím znamením. Kolem krku měla pověšený malý stříbrný křížek. Její pohled byl tajemný, jako by před světem skrývala nemalá tajemství. Evidentně měla ráda tmavé nevýrazné barvy – její oblečení jiný nádech totiž nemělo. Očividně měla také ráda květiny, hlavně ty exotické, které mohla pěstovat v interiéru.
Přes sociální sítě se dostal na její stránky, přes které se dala kontaktovat. Logan do číselníku na svém mobilním zařízení vyťukal její telefonní číslo. Neměl tušení, co od toho hovoru čekat. Ani nevěděl, co by jí měl říct, ale cítil, že zavolat Rachel byla jeho jediná možnost, jak se dozvědět něco víc. Nicméně rozum ho naštěstí stihl zabrzdit. Číslo nevytočil. Podíval se raději na adresu její kanceláře. Pravděpodobně tam i bydlela, protože to byla adresa rodinného domu tady v Ravenpine. Logan se oblékl a opustil svůj dům. Rozhodl se totiž mladou právničku navštívit.
Šel severně po Creek Lane až na její křižovatku s North Way, po které dál kráčel směrem na severozápad, až na jejím konci dorazil na ulici Old Lane, kde měla Rachel bydlet a mít i soukromou právnickou kancelář. Ten obrovský dům našel ihned. Kombinace betonové omítky s tmavým dřevem působila z venku velice moderně, ale chladně. Stavba moc nezapadala mezi okolní klasické domy. Logan přistoupil k plotu a zazvonil na zvonek. Čekal několik minut, ale nikdo ven nevycházel. Ani v oknech nezaregistroval pohyb. Všude klid a ticho jako v hrobě. Byla to zbytečná cesta. K jejímu domu ušel dlouhý kus cesty. Každopádně domů se mu úplně nechtělo. Nacházel se nedaleko kostela a hřbitova. V ten daný moment si vzpomněl na legendu z knihy. Něco uvnitř mu říkalo, že by se tam měl jít podívat, a to také udělal. Koneckonců, už to byl nějaký pátek, co navštívil svou rodinu pochovanou na místním hřbitově.
Pokračoval směrem na západ po Old Lane, až dorazil na místní Church Street. Nemohl o sobě říct, že by byl kdovíjakým katolíkem, spíš právě naopak. Do kostela chodil jen o důležitých svátcích čistě z rodinné tradice. Členové jeho rodiny bývali silnými věřícími, o sobě to říct nemohl. Musel ale uznat, že v okolí Kostela sv. Marie cítil překvapivý klid. Nestálo zde příliš mnoho domů. Terén zde byl vyšší než ve zbytku města. Za kostelem začínaly rozlehlé jehličnaté lesy, ze kterých při silném větru šel slyšet hlasitý šum. Nakoukl do prázdného kostela, doufal, že zde někoho potká, ale nebylo zde ani živáčka. Vydal se rovnou na hřbitov. Jednotlivé hroby byly rozmístěné do rovných pravidelných řad. Některé náhrobní desky šly snadno přečíst, jiné zase vlivem času a počasí nikoliv. Pomalu se procházel po vyšlapaných cestičkách ve trávě, až došel k těm správným náhrobkům. Rodina Woodsových. Jeho rodiče, prarodiče a praprarodiče. Chvíli zde stál s hlavou sklopenou a oddal se společným vzpomínkám, které se mu najednou vynořily v hlavě.
Po asi deseti minutách nostalgického vzpomínání se rozhodl ze hřbitova odejít. Zvedl hlavu a podíval se do dáli před sebou. Celou dobu byl přesvědčen o tom, že na hřbitově byl sám. Mýlil se. Několik metrů před ním viděl za hrobem sedět zády k němu postavu. Jako by se osoba opírala o ten konkrétní šedý náhrobní kámen. Logan to nechtěl řešit, ale přišlo mu to zvláštní. Kdo by vysedával na hřbitově? Napadlo ho, že by to mohl být někdo truchlící nad čerstvou ztrátou blízké osoby. Sám si pamatoval ten nechutně beznadějný pocit, když jeho rodiče pohřbívali. Autonehoda. Cesty ve zdejších horách byly zrádné a terén příliš nestabilní. Stačil jediný sesuv a jejich auto skončilo dole v údolí. Na druhou stranu neměl pocit, že by slyšel pláč, vzlykot nebo viděl pohyb. Pro jistotu chtěl danou osobu zkontrolovat. Potichu se přibližoval k osobě, nechtěl příliš vyrušovat. Měla dlouhé rozpuštěné vlasy. Začal v ní poznávat ženské rysy. Už byl od ní jen malý kousek, když mu na trávě podklouzla noha. Podíval se pod sebe. Stál na nějaké rudé tekutině a byl si jistý, že rybízový džus to teda rozhodně nebyl. Nebylo to jen na zemi, cákance se objevovaly i na okolních náhrobcích. Logan rychle přistoupil k osobě. Oči měl vytřeštěné, ruce na ústech, zvedal se mu žaludek. Před ním se odehrávala špinavá scéna znázorňující další vraždu. Byla to Rachel Petersonová s Gracinými brýlemi na nose a nakreslenými číslicemi 3 a 2 na jednotlivých sklíčkách.
Pokračování v pátek…