Já vím, že…

Kriminální příběh na pokračování

ČÁST PÁTÁ

Logan se dostal domů. Měl pocit, jako by tahal na zádech tunovou zátěž. Jedna jeho část litovala, že Abby všechno neřekl, ta druhá ho zase utěšovala. Neměl jinou možnost, protože na Abbyinu otázku v současnosti odpovědět nedokázal. Sám si nebyl jistý ničím, co dělal. Jako by jeho rozum a srdce mezi sebou vedly boj, jako by levá ruka zápasila s pravou. Nedokázal ten pocit přesně popsat, ale necítil se ve své kůži.

Rozhovor s Abby ho donutil vzpomínat. Na minulost. Vybavil si patnáctiletou dívku jménem Olivia Andersonová. Její osud se stal opravdu tragickým. Tento smutný příběh městem rezonoval následujících několik let. Byla to mladá nevinná dívka, většinou se stranila ostatních. Měla jen pár blízkých kamarádů. Navštěvovala taneční kurzy, které probíhaly v tělocvičně zdejší základní školy. Lekce občas trvaly až do večera, a právě onoho podzimního večera se nevracela domů, rodiče se ji vydali hledat, ale celou noc se jim Olivii nedařilo najít. Všichni počítali s tím, že se jí muselo něco stát po cestě domů. Nikdo ale nečekal, že ten den zůstala ve škole. Nedobrovolně. Byla to bojovnice, snadno se nevzdala. Prala se jako lev, ale jaká byla reálná šance, že by ze spárů samotné smrti mohla utéct? Tento sexuální útok přežít prostě nemohla, pod silnými údery útočníkových pěstí nakonec přestala dýchat. Její tělo našli policisté na dětském hřišti té školy další den.

Pachatel byl dopaden. Tedy vlastně pachatelé. Udělali to tři kluci, všem dobře známí delikventi, kteří v ulicích dělali nepořádek. Nikdy předtím ale nikomu vážně neublížili. Krádeže, poškození majetku, vyhrožování…to ano, ale vražda? To už překročilo veškeré únosné meze. Logan spolu s dalšími kluky do tohoto malého „gangu“ také patřil. Samozřejmě to každý věděl, a proto i on byl podezřelým z Oliviiny vraždy. Byl už v té době zletilý. Soud ho ale nakonec shledal nevinným, na místě činu se nenašly žádné důkazy, které by prokazovaly jeho spoluvinu. Sice ostatní tři kluci na něho ukazovali prstem a tvrdili, že tam s nimi skutečně byl, ale obviňovali i sami sebe navzájem. Ten to udělal, já ne. On za to může, já nic neprovedl. On ji zabil, já se jen díval. Policie od nich každý den slýchala něco jiného. Vzhledem k tomu, že Logan všechnu vinu popíral, otec mu dosvědčil alibi a nenašly se žádné důkazy, mohl být bez problému propuštěn. Ale aspoň k něčemu tento příšerný incident byl. Díky němu se konečně probral a pochopil, že se nechoval zrovna nejlépe, takže se snažil změnit. Více pomáhal lidem. Začal studovat. Hledal si nové koníčky. Nové kamarády. Jednoduše se chtěl vykoupit ze svých delikventských hříchů, ale minulost ho samozřejmě nepřestávala sledovat. Bylo mu jasné, že tomu jednou bude muset zase čelit, ovšem nikdy ho nenapadlo, že to bude v souvislosti opět s vraždou.

Další den v práci pro Logana stál fakt za nic. Tak nějak doufal, že bude mít klid, ale ředitel obchoďáku Victor Finch přijel po dlouhé době na kontrolu – muž ve středním věku, bohatý a neuvěřitelně otravný. Vlastnil několik obchodních domů v okolí, takže v bezvýznamném městě jako Ravenpine se moc nezdržoval. Nicméně kontrola byla třeba. Samozřejmě si na svých zaměstnancích hned dobře smlsnul. Vždy si našel něco, co neodpovídalo jeho přehnaným standardům a toho, kdo to měl na starosti, v tom pěkně vymáchal. Logana napadl nespočet věcí, které by mu mohl říďa vytknout, ale nakonec ho stejně jeho nadřízený překvapil. Objevil se u Logana na informacích ve svém sytě purpurovém saténovém obleku, s uhlazenými černými vlasy a výrazem, který vyloženě sršel arogancí.

Finch se do Logana hned pustil. Ani se pořádně nepozdravili. Vyčetl Loganovi nepořádek na pracovišti, i když měl uklizeno, Loganovu neaktivitu, co se týče pomáhání zákazníkům, to ale samozřejmě v popisu práce neměl. Loganovo místo bylo na informacích. Jako člen ochranky obcházel obchodní dům jen na nočních službách. Všechny výtky byly naprosto zbytečné, ale korunku tomu nasadila až poslední poznámka.

„Měl byste se snažit desetkrát víc než ostatní zaměstnanci, zvlášť když kvůli vám mi teď tady slídí policie,“ řekl pan Finch.

„Co, prosím?“ nevěřil vlastním uším Logan.

„Nedělejte, že nevíte, o čem mluvím. Zamyslete se nad sebou a začněte něco dělat… Sakra já věděl, že s tou holkou budou problémy.“

„Zníte, jako byste Grace znal,“ poznamenal Logan.

„Ano, ucházela se o jedno místo brigádníka tady…ale já docela lpím na správném výběru svých zaměstnanců. Udělal jsem dobře, že jsem ji nepřijal, ale ta kráva dělá problémy i po smrti.“

„Víte, pane Finchi…jeden by si řekl, že něco skrýváte,“ neodpustil si poznámku Logan.

„Co jste to řekl?“

„Ale nic, jen že vypadáte docela nervózně a podrážděně, vždycky když se tady pohybuje policie. Jako byste dělal něco nezákonného.“

„Pozor na jazyk, Logane. Obzvlášť vy byste si měl dávat bacha na to, co říkáte…“ varoval Finch Logana a odešel.

V Loganovi to jen vřelo. Svého šéfa nemohl vystát. Už dlouho Finche podezříval z nelegálních kšeftů. Ať už to mělo být cokoliv, vždy se kolem něho a celého domu točily nemalé peníze. Sice vlastnil více obchoďáků, ale jeho takzvané „služební cesty“ mu už delší dobu připadaly více než podezřelé. Fakticky ale na něj nic neměl a zbytečně se nechtěl s Finchem zaplétat, takže to radši nechával být. Jedna informace mu ale připadala z dnešního rozhovoru užitečná. Zjistil, že se zde Grace ucházela o pracovní místo. Je tedy s Ravenpine Centrem spojená víc, než si původně myslel.

Zamyšleně zíral do prázdna, ani si nevšiml, že se před oknem u informací zjevil mladý muž. Několikrát za sebou Logana pozdravil, ten ale zareagoval až na jeho hlasité zakašlání. Muž našel malý digitální fotoaparát stříbrné barvy na pánských toaletách. Někdo ho tam zapomněl. Logan poděkoval, a ještě se doptal na jakých konkrétních toaletách to bylo. Muž mu to popsal. Logana to zarazilo, protože na stejných záchodech se našla i ta kniha městských legend.

Logan věděl, že na to neměl právo, ale nemohl si pomoct. Okolnosti byly příliš podobné těm minulým. Zapnul tedy nalezený přístroj a začal si prohlížet jednotlivé fotografie. Hledal indicie, podobnosti, rozdíly. Cokoliv, co by naznačovalo, že je zařízení zprávou od Dealera. Na snímcích poznával konkrétní místa z Ravenpine – ulice, budovy, pomníky, cesty, hřiště. Také fotografie lesů a oblohy. Fotek nebylo moc, ale zajímavé bylo, že ani na jedné z nich nebyl obličej, nebo vůbec člověk. Jako by se majitel záměrně vyhýbal vyobrazení lidí. Některé fotografie byly barevné, jiné zase měly černobílý filtr. Musel uznat, že byly velice vydařené. Ten fotograf měl na fotografování talent. V každém případě nic nenaznačovalo tomu, že by to byl další kousek této zvrácené skládačky, takže přístroj pečlivě schoval.

Po práci šel Logan rovnou domů. Nikde se nezastavoval, s nikým nemluvil. Chladné ulice jako by se zužovaly. Bylo toho na něho moc. Připadal si jako paranoidní blázen. Světelné kužely lamp mu ukazovaly směr, ale přesto si nebyl jistý, zda jde správně. V cíli měl stát jeho dům, ale uvnitř sám sebe cítil neznámo. Tak jako před lety. Bezmoc, která se ho držela zuby nehty se stala jeho věrným společníkem, a i když kráčel domů, měl pocit, že spíš míří do jámy lvové. Nebyl zas tak daleko od pravdy. I ten malý poštovní balíček vypadal jako past. Ležel u prahu vchodových dveří od jeho domu. Bez jména odesílatele nebo zpětné adresy. Bylo zde jen Loganovo jméno a adresa. Vzal balíček dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Vešel do temného prostoru, ani si nerozsvítil světlo. Až potom dál v obývacím pokoji si zapnul malou lampičku. Chvíli na balíček koukal jako na Pandořinu skřínku – rozmýšlel se, zda to otevřít či nikoliv. Nic si neobjednal, nemyslel si, že by někdo z jeho přátel mu něco posílal a chybná zásilka to také nemohla být. Stálo tam jeho jméno. Nakonec popadl nůžky a jediným řezem krabici otevřel.

Na dně uviděl kousek oblečení. Pomalu jej vytáhl z krabice. V ruce tak najednou držel brčálově zelený basketbalový dres. Roztáhl ho před sebe na stůl. Byl vyroben z prodyšného materiálu – klasický dres bez rukávu s véčkovým výstřihem, který byl spolu s otvory pro ruce lemován kontrastní žlutou barvou. Na hrudi bylo velkým žlutým písmem napsáno RAVENPINE a hned pod názvem města stálo dvojmístné číslo 52, což bylo shodou okolností Loganovo číslo domu. Když dres otočil, bylo na zádech vytištěné velké tiskací T. Loganovi to ihned docvaklo, zprávu pochopil a ani nad tím nemusel přemýšlet. Dealer mu ukázal další vodítko, které ho pravděpodobně mělo zavést k příští oběti. Pořádně zkontroloval krabici i dres, jestli tam vrah nezanechal další stopy, ale nenechal. To bylo všechno. Připadalo mu to neúplné, nějaký kousek chyběl. V ten moment se venku prudce zvedl vítr a z oblohy začaly padat provazy deště. Postavil se blíž k oknu, sledoval, jak jednotlivé kapky stékaly po skle. Přemýšlel o tom, jak blízko mu ten zabiják asi byl. Nikdy před tím mu toto nevyzpytatelné horské počasí nepřipadalo tak příjemné jako zrovna teď. Tak nějak mu totiž ručilo za to, že na něj vrah venku před domem nemůže čekat.

Další den měl Logan volno, a proto chtěl co nejdřív přijít té záhadné zásilce na kloub. Předtím měl více indicií a všechny ukazovaly buď na místo nebo na člověka. Rozhodl se tedy řídit se stejným vzorcem. Ravenpine byl sice zapadákov, ale život zde nebyl tak špatný. Hlavně pro děti ne. Kromě mateřské a základní školy zde bylo i basketbalové hřiště s docela úspěšným juniorským týmem pro chlapce i dívky. Tento klub měl za sebou nemálo úspěchů a zdejší si ho velmi vychvalovali. Logan si tedy na jejich webových stránkách zjistil, kdy probíhají tréninky. Zjistil, že převážně odpoledne kolem tří hodin a přesně v tento čas tam už stál připraven. Sledoval všechny mladé basketbalisty a zároveň i okolí. Připadal si dost nekomfortně, nerad totiž sledoval jiné lidi v činnosti. Měl strach z falešného obviňování ze špehování, ale risknout to musel. Šlo mu o hodně.

Takto tam stál více jak hodinu, až pomalu přestával věřit v nějaký pozitivní výsledek nebo nález. Už se to chystal vzdát, když v tom jeden z kluků upoutal jeho pozornost. Pořádně se na něj zaměřil. Byl to vysoký, hubený kluk s albinismem. Měl asi okolo sedmnácti let. Trénink už jim skončil, mladík prošel asi metr kolem Logana – mohl si tedy kluka blíže prohlédnout. Světlé vlasy, modré oči a velké uši byly jeho poznávacím znamením, stejně tak i jeho stará protáhlá jizva na pravé tváři. Kluk vypadal sympaticky, mile. Vyzařoval z něho klid. Nic z toho ale Loganovu pozornost neupoutalo. Ne, bylo to něco jiného. Zaujalo ho číslo na jeho dresu – 32. Jako bylo napsáno na brýlích, které měla Rachel po smrti na sobě.

Logana samozřejmě nenapadlo nic lepšího než zjistit, kam má kluk namířeno. Udržoval si za klukem odstup. Bezpochyby to byl ten nejhorší nápad, co ho mohl napadnout, ale tak trochu neměl na výběr. Jistý si být nemohl, ale něco mu říkalo, že by ten kluk mohl být cílem. Logan chtěl tentokrát udělat všechno pro to, aby zabránil dalšímu úmrtí. Mladík svižně pochodoval po Blackwood Drive, poté zabočil doleva, zkrátil si cestu ze zadní strany kolem radnice, dále pokračoval dlouho rovně a potom zahnul znova doleva na Juniper Way a vešel brankou na pozemek rodinného domku. Na poštovní schránce byla cedulka s vyrytým textem HENDERSONOVI. „Zlato! Tyler už je doma!“ zavolal muž směrem dovnitř, mezitím co mladíkovi otevíral vchodové dveře. Logan to všechno sledoval zpovzdálí. Teď už si byl více než jistý, že ta indicie měla představovat toho kluka – tedy Tylera. Basketbalový dres, velké T na zádech, číslo 32. Všechno sedělo. Loganovi začalo srdce bušit jako o závod. Pohltily ho všemožné emoce a myšlenky. Nedokázal racionálně myslet, a proto se odhodlal k dost zoufalému činu. Rozhodl se Tylera varovat, ať už by ho to stálo cokoliv.

Bez rozmyslu otevřel dvířka od branky a rychle se rozběhl ke vchodovým dveřím. Zmáčkl zvonek a netrpělivě vyčkával, až někdo dveře otevře. Když k tomu konečně došlo, ve dveřích se objevil vysoký vousatý muž, který s přikrčeným obočím sledoval sotva dech popadajícího Logana. Byl to Tylerův otec – pan Henderson. Hned se začal Logana vyptávat na důvod jeho návštěvy. Logan se zhluboka nadechl a řekl, že potřebuje nutně mluvit s jeho synem. Henderson se na něho nevěřícně podíval, zajímalo ho, proč potřebuje hovořit s Tylerem, o čem chce mluvit, a hlavně odkud jeho syna Logan znal. Tento rozhovor uslyšel i sám Tyler a přišel se podívat, kdo se po něm sháněl. Zeptal se otce, co se děje, ten ho ale od dveří odháněl a prosil ho, aby radši zůstal uvnitř.

„Ano, Tylere, s tebou bych potřeboval mluvit,“ promluvil Logan na kluka, který na jeho výzvu nereagoval.

„Pane, musím vás požádat abyste okamžitě vypadl z mého pozemku,“ řekl Henderson zatím docela mírným tónem.

„Ne, počkejte! Tohle je opravdu důležité! Musíte mi věřit. Jsem Logan…Logan Woods. Bude to znít šíleně, ale chci varovat vašeho syna…myslím, že mu hrozí nebezpečí,“ žadonil Logan.

„Teď toho mám vážně dost, vypadněte!“

„Prosím, musíte si mě vyslechnout! Já vím, že to může znít jako absolutní nesmysl, ale já se vám opravdu snažím pomoct! Musíte mi věřit… Myslím, že někdo chce vašeho syna zabít. Zabil už dva lidi včetně mé kamarádky a váš syn je nejspíš další!“ Logan byl zoufalý.

„VEN! Zavolám na vás policii!“ křičel pan Henderson.

Logan bránil Hendersonovi v zavírání dveří. Neustále prosil, aby ho vyslechli, ale Tylerovi rodiče viděli nebezpečí spíše v Loganovi než v nějaké imaginární nástraze. Tylerova matka, která se do incidentu také vložila, už volala na policii a žádala o pomoc. Tyler zpovzdálí celou situaci sledoval, a hlavně poslouchal. Nedával to najevo, ale něco ho donutilo se nad událostmi posledních dnů pořádně zamyslet. Něco tajil, ale teď nebyla zrovna nejlepší chvíle to vytahovat na světlo, i když Loganovi by to možná pomohlo.

Logan se s panem Hendersonem pořád přetahoval o dveře. Žádal jen chvíli. Pouhých pár minut, aby mohl všechno v klidu vysvětlit. Hendersonovi to ale všechno brali jako útok vůči jejich synovi. O několik minut později Logan za sebou slyšel policejní sirény, pochopil, že hra je u konce a vzdal se. Pan Henderson ucítil, že dveře povolily, tak je hned před Loganovým nosem zabouchl. Zpoza zad Logan slyšel hlas své nejlepší přítelkyně, aby okamžitě odstoupil od dveří. S mírně zdviženýma rukama se otočil a dobrovolně přistoupil k šerifce, která mu bezprostředně poté nasadila želízka. Logan spatřil zklamání v jejích očích, slova se ale nezmohl. „Sakra, chlape, co to zas provádíš?“ zanadávala Abby na Logana mezitím, co mu otevírala dveře od služebního policejního auta.

Pokračování v pátek…

Současná redakce

Bývalí redaktoři