Kriminální příběh na pokračování
V zapadlém městečku Kaskádového pohoří, kde ticho vládne krajině, se stal naprosto nesmyslný zločin. Ať už to udělal kdokoliv, pachatel si chce hrát. Kdo se nakonec zúčastní této zvrácené partie? Jaká tajemství se ukrývají v rukou hráče? Nechte se vtáhnout do kriminálního příběhu, kde pravda je pouze iluzí a každá akce má své děsivé následky…
ČÁST PRVNÍ
Zářivé hnědé oči. Upřímný přátelský úsměv. Hlas líbezný jako zvony tibetského kláštera. Zvláštní… Odkud se jen vzal ten nesmyslný vzorec, že vše krásné ze světa mizí mnohem rychleji, než to špatné a zkažené? Dobro se stalo pomíjivým, zloba a krutost věčnými. I ta nevinná mladá dívka nebyla výjimkou. Asi se to muselo stát, ale kdo a proč určil tato bláhová pravidla, která nechala krev na jejich bílých šatech? Nezasloužila si to. Její krátký život skončil absurdně. Naprosto zbytečně. Který článek systému se opovážil spustit řetězovou reakci, která vedla k její nešťastné smrti?
Bylo to všude. Ve zprávách, novinách, na sociálních sítích. Všichni věděli, že tu nebohou třiadvacetiletou dívku našli na dětském hřišti. Její smrt se stala novou senzací. Každý o tom hovořil. Údajně neměla nepřátele. Jaká je ale definice nepřítele? Známá osoba, která se záměrně snaží ublížit svému protivníkovi, útočit na jeho život, blaho… Ano, tímto obecně populárním popisem by se dal definovat, ale co když je nepřítel oběti neznámý? Co když se ukrývá v jejím stínu a vyčkává až se k němu konečně otočí zády? Asi hodinu před tou osudnou tragédií si spolu povídali tak, jako každou druhou neděli. S mužem, se kterým se seznámila úplnou náhodou…možná osud.
Grace Morganová navštěvovala svou babičku zde v Ravenpine každý druhý týden. Byla studentkou biochemie na Portlandské univerzitě. Městečko Ravenpine bylo od Portlandu vzdálené asi 102 mil autobusem. Toto město v Oregonu v USA, obklopené hustými jehličnatými lesy v nadmořské výšce okolo jednoho tisíce metru, bylo k životu klidným místem. Nebylo divu, že zde nikdo neočekával tak nahodilý čin. Častá mlha jako by uzavírala město před okolním světem. Jako by se spolu s častým deštěm snažila za každou cenu ukrýt všechna tajemství místních obyvatel.
Kromě své babičky Grace nikoho jiného neměla. Byla to krásná mladá dívka s dlouhými vlnitými vlasy a vřelým úsměvem. Nevinná duše, která byla zapálená do objevování nového a plná radosti ze života. Pokaždé, když se s babičkou u ní doma rozloučila, se před odjezdem zpět do Portlandu zastavovala v Ravenpine Centru – tedy malém obchodním domě, jehož součástí byly celkem asi dva malé obchody s oblečením, jeden supermarket, hračkářství a také restaurace s rychlým občerstvením. Nic velkého. Ovšem pro zapadákov jako město Ravenpine to bylo více než dost.
Muž, kterého zde Grace potkala, byl zdejším zaměstnancem. Někdy člen ochranky, jindy zase noční hlídač – záleželo na tom, kde byl zrovna potřeba. Nicméně jeho hlavní náplní práce bylo starat se o „ztráty a nálezy“. Jinými slovy vedl evidenci předmětů, které někdo v centru ztratil a pečlivě je schovával, dokud se pravý majitel neozval nebo si pro ně nepřišel. Přesně tohle byl jejich případ. Grace asi před rokem během nákupu vytratila svůj mobilní telefon z kapsy. Naštěstí ho nikdo neukradl. Našel se a ona si ho vyzvedla u skleněného okénka, které vedlo do malé místnosti, kde zmíněný muž trávil většinu času své pracovní doby – ztráty a nálezy. Toto místo také sloužilo jako informační centrum celé budovy.
Čtyřiatřicetiletý muž Grace na první pohled zaujal – ostré rysy obličeje, špičatý nos, krátké vlasy, oči jako uhlíky, upřímný úsměv na tváři. Byl to vysoký ramenatý muž v černé pracovní uniformě s vysílačkou. Na náprsní kapse uniformy stál nápis „SECURITY“. Jeho jméno se hodilo k okolním hustým lesům – Logan Woods. Od té doby byli přáteli. Komunikovali sice spolu osobně jen každou druhou neděli, ale možná proto pro ně měly tyto rozhovory takovou hodnotu. Ani jeden z nich neměl žádnou rodinu. Byly to takové dvě ztracené existence, ale přes to vedly spokojený a klidný život… I když se vlastně všechno mělo ze dne na den změnit.
Stalo se to před třemi dny. Ten červnový den bylo nečekaně teplo. Něco málo přes šedesát stupňů Fahrenheita – patnáct stupňů Celsia. Logan si moc dobře pamatoval, jak Grace ten den vypadala – měla jako vždy upravené vlasy, na obličeji černé brýle s úzkými obroučky, bílé šaty s dlouhým rukávem, přes ně přehozenou pestrobarevnou teplou mikinu s velkými kapsami a přes ramena pověšenou velkou koženou tašku. Grace se Loganovi svěřila, že byla ze všeho už vyčerpaná. Nemohla se dočkat, až bude zase na kolejích v Portlandu. Povídali si tentokrát jen chvíli, protože Grace potřebovala v čas dojít na druhou vzdálenější autobusovou zastávku. Ta u obchodního domu se totiž opravovala. Když už opravdu musela vyrazit na zastávku, rozloučili se a slíbili si, že se uvidí zase za dva týdny – to bylo ale naposled, co ji Logan viděl živou.
Bílé šaty potřísněné rudou krví, bledá vyděšená tvář a bezvládné tělo dívky ležící u dětského hřiště na Cedar Road kousek od autobusové zastávky. Byla to chladnokrevná vražda. Stačil jediný řez nožem o délce čepele třináct centimetrů a tloušťce asi dvacet pět milimetrů, aby přeřízl krční tepnu a způsobil rychlé vykrvácení. Když se Logan tuto tragickou zprávu dozvěděl, semlelo ho to. Nerozuměl důvodu, proč měla tato hodná dívka zemřít. Trápilo ho to. Až tak moc, že úplně zapomněl na fakt, že byl posledním člověkem mimo vraha, kdo s ní mluvil a na dobu vraždy neměl alibi – na celých čtyřicet pět minut se vytratil z práce. Měl sice půlhodinovou pauzu, ale zpozdil se, protože si nehlídal čas. Bydlel kousek od obchodního domu, a tak se tam na chvíli stavil. Žil sám, nikdo ho neviděl a místo činu bylo od obchoďáku vzdálené jen necelých dvacet minut cesty.
Případem se zabývala zdejší šerifka Abigail Sterlingová. Nikdo z přátel ji ale neoslovil jinak než Abby. S vervou se chopila vyšetřování, ale měla trochu obavy, že nebude schopná případ vyřešit. Děsila se selhání. Federálové jí dýchali na krk, na vyšetřování ale sami z vysoka kašlali. Abby považovala nalezení pachatele za svůj první důležitý milník ve své kariéře a byla rozhodnutá tomu všemu přijít na kloub. Koneckonců to byla také její povaha, která ji hnala vpřed. Vždy se bila jako lev, protože si musela vybudovat určitou autoritu – jako žena na tradičně mužské pozici musela vsadit na drsné nelítostné chování. Jen tak mohla v této branži vydržet.
Shodou okolností byla Abby Loganovou nejlepší přítelkyní. Jejich společná historie sahala až do dob jejich dětství. Vyrostli ve stejném městě, navštěvovali stejnou školku, základní školu a až do současnosti zůstali dobrými přáteli. Hodně si toho prožili a současná situace se měla stát další zkouškou jejich výjimečného vztahu. Logan dnes musel na policii v případu vraždy Grace Morganové vypovídat. Výslech vedla Abby. Logan jí řekl úplně všechno, co si z jejich rozhovoru pamatoval. Popsal, jak Grace vypadala, jaké věci měla u sebe, o čem se bavili a kam měla namířeno. Nevynechal jediný detail. Abby si dělala během rozhovoru poznámky, několik věcí bylo nevysvětlených. „Na místě činu, ani v okolí jsme nenašli žádnou pestrobarevnou mikinu nebo dioptrické brýle. Jsi si jistý, že tyto věci měla u sebe?“ ujišťovala se Abby. Logan přikývl. Zdálo se, že si vrah odnesl suvenýry.
Když byla Abby s výslechem hotová, vyprovodila Logana ven z budovy městské policejní stanice, která se nacházela na maličkém náměstí v centru města. Na tomto náměstí zvaném Ravens Square se kromě policejní budovy hned naproti nacházela knihovna, socha zakladatele města přímo ve středu celé plochy a radnice v jejím čele. Logan vypadal sklesle, Abby si o něj dělala starosti: „Hele, v pohodě?“ zeptala se Logana stručně. Logan pohlédl do Abbyiných zelených očí. Její krátké blonďaté svázané vlasy se ve svitu slunce leskly. Byla mnohem menší postavy než Logan. To ale nic neznamenalo. Moc dobře věděl, že ve fyzickém souboji by ho přeprala jako nic. Nahlas si povzdechl a svěřil se jí, že ho smrt Grace dost mrzí. Zápasil s myšlenkou, že by navštívil její babičku. Znal ji jen z Graciných vyprávění, asi nastal čas, aby se konečně setkali. Svíral ho pocit, že by měl něco udělat. Abby ho poplácala po rameni a v jeho plánu ho podpořila.
Logana se držela ještě jedna věc, otázka. Zajímalo ho, jestli došlo ve vyšetřování k nějakému klíčovému objevu. Abby chápala, že Logan musel být zvědavý, ale podrobnosti mu říct nemohla. Logan se proto musel spokojit s informací, že vyšetřování stále probíhalo. Logan jí popřál štěstí a vrátil se zpátky do práce. Stačilo jen přejít silnici přes Blackwood Drive. Policejní stanice a Ravenpine Centrum stáli totiž přes ulici naproti sobě. Všechny důležité budovy byly od sebe vzdálené jen kousek.
Logan se vrátil zpět na své pracovní místo na informacích. Cestou potkal v prostorách obchoďáku Carmen Higginsovou – místní uklízečku. Tato starší žena zde byla všeobecně známá. Dalo by se říct, že byla takovým zdejším „zdrojem informací“. Jinými slovy to byla největší drbna v okolí. Žádné tajemství nebylo před ní v bezpečí, ale i tak ji lidi měli rádi. Byla dobrým člověkem. Už z dálky na Logana mávala. V ruce držela mop a vedle sebe měla postavený kbelík s vodou. „Logane! Pojď sem, honem!“ zvolala na Logana Carmen. V jejím hlase Logan cítil to staré známé nadšení. Bez váhání ženu uposlechl a naklonil se k ní blíž. Byla to malá drobná žena, Hispánka. Na obličeji se jí objevovaly vrásky, ale kudrnaté vlasy v drdolu byly naprosto bez šedin. Byla to neuvěřitelně energická žena a ráda si dělala věci po svém. Nerada se řídila pravidly, pracovní uniformu vždy kombinovala se svým oblíbeným oblečením s květinovým vzorem, ředitele v jednom kuse pomlouvala.
„Víš, co jsem se dneska dozvěděla?“ následovala dramatická pauza, „no, to bys neuhádl. Představ si, že majitelka té restaurace s rychlým občerstvením vzadu měla aférku s nějakým mužem… Dneska za ní přišel její manžel, asi to zjistil a udělal tady úplnou scénu. Kdybys to jen viděl! Vůbec bych to do té ženy neřekla. Ty snad ano?“ vylíčila Loganovi polohlasně dnešní dění Carmen. Logan se pousmál a podpořil ji v jejím názoru. Poté jí popřál hezký den a došel na své pracoviště. V místnosti na něj s kávou v ruce čekali jeho kolegové a přátelé Caleb Reed a Jamal Smith. Oba taktéž patřili k ochrance, ale primárně měli na starost kamerovou místnost, která byla ve druhém patře spolu s dalšími místnostmi pro personál – kanceláře včetně té od ředitele, sklad, odpočívárnu, toalety a podobně. Pozdravili se. Hned se Logana začali vyptávat, jak šel výslech.
Logan se posadil do kancelářské židle a opřel si hlavu o opěradlo. Místnost byla asi čtyři metry dlouhá i široká. U zdí, naproti od částečně zamřížovaného okénka, přes které Logan přijímal ztracené věci, stály velké železné skříně se zámkem. V nich byly tyto ztráty uložené a zde čekaly na svého majitele. U sousední pravé zdi byl umístěn dřevěný stůl s uzamykatelnými zásuvkami a na protější zdi byly police se všelijakými věcmi, včetně malého rádia. Dveře, kterými se do místnosti vcházelo, byly vedle již zmíněného okénka. Místnost byla osvětlená pouze malou žárovkou, která visela ze stropu.
Logan svým kolegům neměl v podstatě co říct. Jen Abby řekl vše, co věděl a šel zpátky do práce. Caleb i Jamal věděli, že místní šerifka je jeho blízkou kamarádkou. Vlastně to věděl skoro každý v obchoďáku. „Stejně tomu pořád nemůžu uvěřit…sakra proč by zrovna ji chtěl někdo zabít?! Nedává mi to smysl,“ vyslovil najednou Logan zamyšleně. Koukal před sebe do prázdna. Caleb s Jamalem se na sebe podívali. Usoudili, že bude nejlepší nechat Logana samotného, nejspíš si sám potřeboval utřídit myšlenky. Ať se nad tím Logan zamýšlel jakkoliv, motiv neviděl.
„Myslíš, že je Logan v pohodě?“ zeptal se Caleb Jamala cestou do kamerové místnosti. Caleb byl o něco mladší než Logan. Byl poměrně sportovním typem, nejednou pomáhal u zkrocení potížistů v budově. Rád vtipkoval o nejrůznějších věcech a u lidí byl také oblíbený, především u dívek. Ta pozornost mu ale nebyla nijak zvlášť příjemná, proto nejradši seděl v kamerové místnosti spolu s Jamalem. Měli stejný smysl pro humor, dost si rozuměli, a to i když byl Jamal o dost starší než Caleb. Jamal, Afroameričan, otec a také i dědeček, zde byl nejstarším zaměstnancem. Typickým se pro něj stal jeho zářivě bílý úsměv jako z reklamy na zubní pastu a tmavě modrá bekovka, kterou nikdy nesundal z hlavy. „To asi teprve uvidíme,“ odpověděl Jamal na otázku a zmizel ve dveřích na levé straně. Byly to toalety. Nechal zmateného Caleba samotného uprostřed dlouhé chodby. On tedy pokračoval sám dál a zašel do kamerové místnosti.
Logan dnem a nocí přemýšlel nad smrtí Grace. I když na to nevypadal, byl Logan ve skutečnosti velice inteligentním mužem. Zajímal se o různé obory, sám se vzdělával. Miloval řešení logických úloh a problémů. Nebylo tomu tak vždy. V minulosti byl úplně jiným člověkem. Hlavně za doby, kdy studoval na střední škole ve vedlejším městě. Jeho chování a přístup k běžným věcem se změnilo o sto osmdesát stupňů. Samozřejmě tuto část svého života přede všemi docela úspěšně tajil…nebo tak si to aspoň myslel.
Teď ale opravdu chtěl přijít té vraždě na kloub. Mohlo se samozřejmě jednat o zcela náhodný čin, ale v tom případě by se dalo předpokládat, že by ji buď někdo okradl nebo jinak zneužil. To se ale nestalo, tedy zmizela jen její mikina a brýle – mohl by snad tohle být motiv vraždy? Bylo důležité klást si ty správné otázky. V tomto případě nebylo důležité, kdo nebo jak, ale spíše proč nebo co.
Od vraždy Grace Morganové uběhl už celý týden. Logan během té doby navštívil její babičku, která bydlela nedaleko náměstí. Bylo to velice emotivní setkání, které se neobešlo bez upřímných srdcervoucích slz. Nebylo pochyb, že paní Morganová svou vnučku nade vše milovala. Logan se ji snažil utěšit, ale taková jizva na srdci už nikdy nezmizí. Logan se také pokusil od ní zjistit něco blíž o Graciném osobním životě, ale ani paní Morganová nechápala, proč se její vnučka stala terčem.
Logan seděl na informacích s rukama v klíně, jako by na něco čekal. Někdy ke konci jeho směny za ním přišla Carmen. Celý obchodní dům byl už pro návštěvníky nepřístupný. Bylo po deváté hodině večer. „Logane, mám tady pro tebe dvě věci, co jsem našla pod lavičkou před obchodem s oblečením…postarej se o to, prosím. Dobrou noc,“ podala mu přes okénko nalezené věci a dala se na odchod. Logan jí také popřál příjemnou noc a zapnul si na počítači tabulku, ve které evidoval ztracené věci. Nejčastěji to bylo oblečení a dětské hračky, ale občas se našly i mobilní telefony, peněženky, kreditní karty nebo klíče. Nehodnotné věci jen zapsal a bezpečně dal pod zámek. Když si pro ně nikdo do měsíce nepřišel, odnášel je vždy do kontejneru na oblečení nebo je vyhazoval. Ty věci, které měly cenu nebo by se daly nějak zneužít hlásil a odnášel na policii. Dnes to ale byl jen plyšový medvídek a pestrobarevná mikina… Logan se zarazil. Ten kousek oblečení vypadal povědomě. Vlastně více než povědomě. Byla to Gracina mikina.
Pokračování příště…