Letím prostorem, který je spalován začínajícím létem

Zdroj: Fotobanka Pixabay. Public domain

Výchozí text: Venku je nesnesitelné vedro, které se opírá do celého těla i během rychlé jízdy na kole. Ve vlasech mi vlaje vítr, který je také horký, a to je dobře. Letím prostorem, který je spalován začínajícím létem a který bude za pár hodin zchlazen přívalovým deštěm.

-Anna Bolavá, Do tmy

Letím prostorem a nevím kam. Neúprosný žár slunečních paprsků mě oslepil, vidím jen útržky. Horko, takvé horko, po čele mi stéká pot stejně spalující jako vzduch kolem. Jen vítr je mi slabou útěchou, cítím, jak mi čechrá vlasy, opírá se do oblečení, snaží se mě zastavit a zároveň žene kupředu. Letím rychle, chci utéct, zmizet neúprosnému žáru, té těžké dece, jež mě přikryla a brání mi v dechu. Je dusno, ve vzduchu je cítit déšť. Letím a čekám na ono vysvobození. Čekám, až kapku potu nahradí kapka deště. Kapka, dvě, tři, až budu prosáklý až na kost. Bouře mi uvolní plíce, serve ze mne deku, nechá mě se nadechnout , ale na toto uvolnění musím počkat. Nic není zadarmo.

Letím prostorem, letím po štěrkové cestě, za koly mého bicyklu se zvedají prachová oblaka. Rozhlížím se kolem, nikde nikdo. Jen já, kolo, řepka a nebe. Jen já proti světu. Ano, řepka, která svou barvou připomíná ono slunce, symbol nadcházejícího léta. Je všude, kam se oko dohlédne. Její pach, intenzivní vůně, bije do nosu. Ano, blíží se léto. A nebe? Modré a široké, bez mráčku. Rozprostírá se nad celou velikostí světa a halí ho do blankytného závoje. Jedu už hodinu, a i kdybych jel celé týdny po této cestě, nijak se nezmění, jen já, kolo, řepka a nebe.

Letím prostorem s hlavou plnou myšlenek. Snažím se je nějak seřadit, urovnat, vložit řád tomuto chaosu, ale nejde to. Ani zbavit se jich nemohu. Dělají, co chtějí, kdy chtějí, jak chtějí. Byl jsem jim vržen na milost, odevzdán chaosu. Vzpomínky nahánějí jedna druhou. Je mi úzko, nemohu popadnout dech. Teď, více než jindy, jsem si vědom onoho potu na těle, únavy nohou. Hroko je čím dál větší, deka je neúprosně položena přes mou hlavu a začíná mě dusit. Myšlenky dostaly hlas, pokřikují na mne, vyčítají mi klidnou jízdu. Neslyším už ani vítr v uších, nevidím štěrkovou cestu. Horko, je strašné horko. Na konci deky se stahuje smyčka, smyčka kolem mého krku.

V dáli zaburácel hrom, začalo pršet. Nebe se nade mnou slitovalo, začalo plakat. Kapky vody pomalu rozpouští onu deku, stékají mi po tváři. Smyčka zmizela a myšlenky také, déšť mi smyl z mysli vše, co tam kdy bylo.

Letím prostorem, jen já, kolo, řepka a nebe.

Současná redakce

Bývalí redaktoři