„Do jakého časopisu bude tento rozhovor?“ zeptala se mne hned na úvod paní Tylečková.
„Do školního časopisu pro vyšší gymnázium, do Glossaria,“ odpověděla jsem a už v tuto chvíli jsem věděla, že tento rozhovor bude opravdu velmi zajímavý. Úvodní rozstřel se přímo nabízel.
Je lepší čeština, nebo hudebka? A proč?
(smích) Ani jedno. Je to stejné. Po mateřské jsem učila na hudební škole. Opravovala jsem závěrečné práce žáků 7. ročníku hudební nauky a najednou jsem se přistihla, že opravuji nejen hudební fakta, ale i kompozici a pravopisné chyby. Pochopila jsem, že nastal čas na změnu a odešla jsem na základní školu. Zkrátka se mi po té češtině tak moc stýskalo… Takže považuji oba své obory za rovnocenné, oba dva učím se stejným nadšením a stejně ráda.
Z jakého důvodu jste se rozhodla pro výuku češtiny a hudebky?
No, to bylo velice zajímavé. Na gymnáziu jsem si napsala do přihlášky na vysokou školu ruštinu a zeměpis, protože jsem ráda cestovala a měla jsem ráda i ruštinu. Moje češtinářka a zároveň učitelka HV, která nebyla ani mou třídní, se nás jednou náhodně ptala na naše zájmy a na jakou vysokou školu se hlásíme. Když jsem řekla tuto aprobaci, tak mě od mého plánu zrazovala: „Ne, Marcelo, v žádném případě. Vy běžte studovat češtinu a hudebku.“ No a já jsem tu přihlášku přepsala a dodnes jí děkuji a jsem jí vděčná, protože jsem nesmírně spokojená.
Nahlédnu-li ale hlouběji do svého dětství, vidím šestiletou holčičku, která stále zpívala a všem tvrdila, že bude studovat na Helenku Vondráčkovou. Když mi v první třídě odtajnili tajemství písma, svůj první dopis jsem napsala Vaškovi Neckářovi… že ho miluji. V jedenácti letech jsem trávila odpoledne v komorním sboru s Heidi Janků. Tak to by byla ta hudebka.
O češtině se rozhodlo ve čtvrté třídě. Reprezentovala jsem základní školu – považte – ve sportu, v plavání. Převlékla jsem se do plavek, osprchovala se a nastoupila před bloky hrabůvské padesátky. Kdosi vykřikl: „První rozplavba!” Tak jsem pohodově mimo blok skočila do vody a rochnila se a plácala. Jen jsem nechápala, proč všichni makají na druhou stranu bazénu. Tam stál náš tělocvikář, rudý v tváři, něco na mě řval, nejdříve jsem neslyšela, pak jsem se divila, že takové výrazy pan učitel zná a používá je. Když jsem pomalu doplavala (vždyť šlo o rozplavbu – musím šetřit síly na závod) až k němu, dozvěděla jsem se, co jsem a že už mě nikdy na žádný závod nevezme. Pak mi teprve kdosi vysvětlil, že se to ve sportu prostě tak říká: rozplavba. Ale je to vlastně závod. Zkrátka vyjádřili se nepřesně a nejednoznačně. A o mně bylo rozhodnuto. S takovým jazykovým citem budu češtinářkou!
Kdybyste nemohla být učitelkou, jakou profesi byste si vybrala?
Knihovnice. Měla jsem romantickou představu, že vystuduji obor knihovnice, budu půjčovat beletrii a následně se stanu ředitelkou knihovny. A ve volných chvílích v pracovní době si knihy budu číst. To byl můj sen na konci základní školy…
Takže láska k literatuře vás provází celý život? Nebo jste měla nějaké fáze, kdy jste nečetla?
Stoprocentně celý život. Z beletrie mám nejraději historické romány a historické detektivky, ale i literaturu faktu nebo cestopisy. Samozřejmě nečtu celý život stejně intenzivně, takže byly fáze, kdy jsem četla méně, jindy více.
Z jakého důvodu jste se rozhodla pro Wigym?
Po třinácti letech na předchozím gymnáziu bohužel školu postihlo to, co se občas některé škole stane. Razantně ubylo studentů, čili nebyly hodiny. Z tohoto důvodu jsem musela změnit zaměstnání. Samozřejmě jsem toužila zase učit na gymnáziu. Když se mi naskytla možnost působit na Wigymu, zajásala jsem. Toto gymnázium má přece tu nejlepší pověst! Navíc sem kdysi (v pravěku) chodil také můj muž. To ještě nebyl Wigym, ale Thälmannka. Už mě v práci navštívil – a hledal žvýkačku, kterou si tady kdysi nalepil pod židli… (smích)
Na jakých školách jste učila předtím? Jestli to tedy není tajemství.
Není to tajemství. Učila jsem na základní umělecké škole, na základní škole a na Biskupském gymnáziu v Ostravě.
A co osobní život, máte děti nebo vnoučata?
Ano, děti už mám dospělé a mám jednu vnučku, která je základní školou povinná. Takové malé robátko ve třetí třídě.
Co děláte ráda ve volném čase?
Mám velice ráda přírodu. Tam odpočívám, ta zelená barva, ta vůně, les, vítr ve vlasech. Ale s pohybem už to moc nepřeháním – jak říká Halina Pawlowská: „Nejlepší sport je kafe a dort!“ Takže kavárna v přírodě je pro mě ideální cíl. V zimě lyžuji, ale jelikož to se svým lyžováním vidím černě, černé sjezdovky už vynechávám. Raději se kochám pohledy na krajinu, takže od poslední sezóny se zaměřuji na krasojízdu. Pak samozřejmě čtu. Četba je úžasný relax. Také s oblibou navštěvuji památky, jsem takový amatérský historik. Miluji český středověk. Kde to dýchá starými časy, tam se cítím jako doma. Povzbuzením je pro mne samozřejmě také hudba, hlavně ta stará až po klasicismus. Úžasně si odpočinu při psaní písňových textů pro hudební skupinu Calata a nabíjí mě vystupování s Calatou – to je můj život. Žiju humorem – smích je mé druhé já.
A jsem také angažovaná občanka, které není lhostejné, v jakém politickém systému žije, kdo vede její zemi a jak ji reprezentuje v zahraničí. S tím souvisí má další záliba – ráda se fotím s krásnými muži (pozn. red.: viz foto na konci článku).
A jak to máte s cestováním? Cestujete raději po České republice, nebo spíše upřednostňujete zahraničí?
Cestuji ráda jakkoliv, doma i po Evropě. Miluji moře i hory. Už Jan Amos Komenský říkal, že cestování je součástí celoživotního vzdělávání. Za studií jsem s pěveckým sborem projela Evropu od Portugalska po Moskvu. S kapelou jezdíme po vlastech českých i po regionech našich zeměpisných sousedů. V posledních letech mě okouzlila příroda severských států, přitahují mě alpské štíty a v Jeseníkách jsem prakticky doma. Letos se mi povedlo krátce navštívit Svatou zemi a musím říct, že ta země skutečně dýchá jinak a má něco do sebe. A Česká republika? – zemský ráj to na pohled…
Myslíte si, že se hodně změnil styl výuky od vašich středoškolských a vysokoškolských let?
Zcela jistě ano. Ten vývoj je zřetelný. My jsme měli jenom papírovou učebnici, sešit a psací potřeby. Za vrchol technologií bylo možno považovat kalkulačku (na baterky). Vy dnes samozřejmě používáte veškeré technologie a elektronické prostředky, internet. Já si myslím, že máte daleko pestřejší, lepší a širší nabídku vzdělávání. Pokusy si můžete nejen vyzkoušet v chemických a fyzikálních laboratořích, ale můžete je zhlédnout na internetu… a co teprve hudba, výtvarné umění, literatura, zeměpisné dokumenty, simulace historických staveb a bitev – všechno vám okamžitě nabídne strýček Google. Navíc se na nás valí umělá inteligence…
Takže si myslíte, že v dostupnosti informací máme výhodu?
Stoprocentně. Máte k nim mnohem rychlejší a snadnější přístup, a tudíž můžete studovat více do hloubky.
Co považujete za důležitější při hodinách hudební výchovy? Hru na nástroje, zpěv nebo hudební teorii?
Rozhodně praxi. Hudba se přece musí zpívat, hrát, poslouchat, chápat a vnímat. Já hudební praxí žiji dnes a denně. Vystupování s hudební skupinou, zpívání, hraní, moderování koncertů, kontakt s posluchačem, rozdávání energie a radosti, kterou hudba přináší – to je smyslem praktického muzicírování. Hudební teorii, co Bach napsal, si už dneska při dostupnosti informací přečteš kdekoliv a kdykoliv. Třeba i v autobuse cestou do školy. Určitě upřednostňuji hru na nástroje, rytmizaci a zpěv. A měli by to potvrdit i žáci, které učím.
Jelikož vím, že na naší škole je normální hra na flétnu, tak jsem se chtěla zeptat, zda musejí i vaši žáci hrát na flétnu? Nebo mohou hrát na jiný nástroj?
Já se musím řídit učebními osnovami a tematickým plánem a v nich je napsána hra na flétnu až po vyšší gymnázium. Takže plním tematický plán, nabízím flétnu všem, ale nikoho snad netýrám (směje se). Myslím si, že je důležité, aby i klavírista zkusil hrát na flétnu. Nejde jen o hudbu, ale i o procvičení drobné motoriky rukou a o nácvik správného dýchání.
Myslíte si, že výuka hudebky je důležitá i na vyšším gymplu? Pokud ano, jaké jsou hlavní argumenty proč ano?
Ano, je. A jsem ráda, že se na tomto gymnáziu hudba vyučuje až do sexty (čili 2. ročníku). Společně s výtvarkou jsou důležité pro harmonický rozvoj osobnosti. Domnívám se, že hudba je důležitá i na škole vysoké. Řada vzdělaných lidí, například lékařů, si ve volných chvílích zahraje třeba na klavír. Patří to k jakémusi společenskému rozměru vzdělaného člověka.
Jaká kniha vám letos pod stromečkem udělala radost, jestli jste tedy nějakou dostala?
No, nedostala jsem. (směje se) Já si knihy kupuji sama, naposledy jsem si koupila Šikmý kostel. Oba dva díly už mám přečtené. Něco od Patrika Hartla, to jsem přečetla asi čtyři knihy za sebou. Dále jsem si od Mornštajnové na podzim koupila Hotýlek. Velmi mne potěšil. Hanu od Mornštajnové jsem četla už loni. Považuji ji za knihu roku 2021.
Je nějaká kniha, kterou byste ráda viděla v maturitním seznamu?
Ano, určitě ano, mám dokonce nějaké návrhy od studentů, něco bych přidala nebo vyměnila i já. Uvidíme, co nám ukáže maturitní praxe na jaře 2023.
Máte za svůj profesní život nějaký zážitek, na který nikdy nezapomenete?
Takových zážitků je určitě více. Jsou například studenti, nad kterými se láme hůl už od primy, a pak odmaturují s dvěma jedničkami a dvěma dvojkami. To jsou vždycky zážitky. Naučilo mě to nebrat nikomu naději, naopak podporovat všechny studenty, protože nikdy nevíš, odkud vítr vane.
Nebo mi studentka na gymnáziu řekla, že téměř rok nečetla, ale teď, pobídnuta mnou, znovu číst začala. A že je to fajn.
Děkuji Vám za vyčerpávající odpovědi na všechny mé otázky



