Pozn. red.: Místo, kde bych chtěl žít – tak znělo zadání slohové práce krajského kola 50. ročníku Olympiády v českém jazyce. Proto se jeho pisatel na konci obrací k slovutné porotě a prosí ji o shovívavost. Kde by chtěl Jakub Šafařík žít? To už vám prozradí sám.
Kde bych chtěl žít? Zadání je naivní – nejspíš mluví o vile u moře. Já zahazuji hmotné. Toužím žít v sobě. Uvnitř své mysli, ve světě abstrakce. Čistý duchovní princip. Logika, ladné linie a panensky neposkvrněné bytí. To je výhled, který chci mít ze svého domu!
Okolní svět je nedokonalý – přesně ho nezměříte, hraje proti vám. Sám Platón mi svým výrokem kryje záda: „Tělo je hrobem duše.“
Uráží mě, že mé tělo někdo považuje za součást mé bytosti! Vždyť přece já, já, který s vámi hovořím, nejsem svá ruka. Ani noha či břicho. Dodám si kuráže, pustím se na tenký led a odvážím se říci: ani svůj mozek! Kdybyste mi ve škole neřekli, že ho skrývám pod lebkou, nevěděl bych o něm. Tělo působí jen jako skafandr, do kterého jsem byl proti své vůli navlečen. Své mysli jsem si však neustále vědom, v tom nejpravdivějším slova smyslu. Chci bydlet pouze v ní, na krystalicky přirozené úrovni bytí.
Uvažte jen, jak jakýkoli vyjadřovací prostředek deformuje myšlenky. Nikdy, opravdu nikdy vám nesdělím, co skutečně vidím v sobě. Mohu psát i mluvit. Ruka a ústa hrají roli vraha, který krásné, ušlechtilé ideji ublíží, naprosto ji rozmělní, a nakonec vydá jen její stín. I tato práce je pouze odleskem. Kéž byste mohly, milé paní opravovatelky, na chvíli zajít na kávu do mého vysněného bytu. Ve své mysli bych vás pohostil mnohem lepšími literárními kusy.
Toužím po zrušení dualismu. Snad jste pochopili. Odmítnout hmotný princip.
Nejspíš jsem vás omylem svedl na špatnou cestu. Myslíte, že toužím najít Boha, že toužím stoupat do nebe. Možná se domníváte, že chci zemřít. Nic z toho není pravda. Na Boha a nebe nevěřím, ne z posměchu k náboženství, spíše z nedostatku přesvědčení. Viděl ho snad někdo? A smrt? Té se bojím.
Jediné, po čem prahnu, je, jednoduše, odhodit okovy. Kousnout do opravdové existence a přestat se lopotit tady. A bydlet tam – kde duši nevězní klec.