Byla poměrně horká záříjová neděle. V novém, čistém obleku jsem seděl na staré, špinavé sedačce v MHD, kterou přede mnou poctil sezením bezdomovec. Jel jsem poprvé do tanečních! Nabídl jsem rámě své partnerce a už u vchodu nás přivítal hvězdný pár Chlopčíků.
Pan Chlopčík, působící mnohem příjemněji než v televizi, dobře oblečený a vypadající na něco mezi čtyřiceti a padesáti lety, stál vedlé své krásné manželky, tedy vedle toho, co z ní po těch plastikách zůstalo. V sále bylo velmi příjemně. Prvních třicet sekund. Poté se vzduch v místnosti změnil v simulaci klimatu tropického deštného pralesa a my se v hrubých oblecích začali potit i na místech, o kterých je slušno pomlčet. Cítili jsme se ovšem jako ve StarDance. Určitě jsme však nevypadali jako hvězdy a to, co jsme předváděli, připomínalo tanec ještě méně.
Po úvodu jsme se ještě ani nevzpamatovali z teplotního šoku a sálem už znělo: „Cha-cha raz dva tři.“ Dal jsem si velmi záležet na krocích . Systematicky jsem s každou lichou dobou ničil partnerčiny nové boty pošlapáváním.
Problém nastal při valčíku. Z pohledu, kterým mě pan Chlopčík obdařil, mi bylo jasné, že „desítku“ by mi určitě nedal. Asi ani „trojku“. Kdyby nás, všech třicet párů, někdo z dálky viděl, určitě by nás snadno zaměnil s autodromem. Páry do sebe nelítostně narážely, kopky lítaly. Z dřívějšího setkání elegantních studentů se stal nekompromisní boj o přežití za doprovodu soundtracku z Popelky.
S každým krokem jsem si víc a víc všímal, že pravou nohou šlapu na partnerčiny dlouhé šaty. Čím déle jsme tančili, tím více jsem cítil pnutí látky. Až pnutí přestalo. Hudba se zastavila. Všichni s otevřenou pusou stáli a pozorovali trhlinu v šatech mé partnerky, která sahala až několik centimetrů nad pas. Tanečnice rudla, složila tvář do dlaní a dala se do pláče. Rozhodl jsem se trapnou chvilku zachránit. Odlehčil jsem situaci a do narostého ticha pronesl: „Kristýnko, ber to z té lepší stránky, alespoň máš hezké kalhotky!“