Ahoj, jmenuji se Eva Filipcová, ale přátelé mi říkají jen Evča nebo Evi. Dlouho jsem se rozhodovala, kam jít po základce. Věděla jsem, co bych chtěla v budoucnosti dělat a co mne baví, ale když se jednalo o výběr střední školy, moc jsem si rady nevěděla. A tak jsem tu – na Wigymu. A jak jsem se dostala ke Glossáriu? Žurnalistice a psaní se věnuji delší dobu. Bude to již 6 let – to teda letí. Takže, když jsem se dozvěděla o našem školním časopise, nemusela jsem váhat. Chtěla bych Vám popsat mé nové začátky. Možná si řeknete, že jste to měli podobně, nebo naopak úplně jinak. A o tom to je – každý jsme jiní.
První školní dny na nové škole. Nové prostředí, noví lidé, nová třída. První školní den byl zvláštní, ale já jsem se na něj moc těšila. Doufala jsem, že budu mít dobré spolužáky a skvělou paní profesorku třídní a že všechno bude skvělé… Když jsem vešla do budovy školy, zdálo se mi vše v pořádku. Ovšem až do chvíle, když jsem měla otevřít dveře do třídy – a že jsem si to nemyslela – všechny zadní lavice zabrané! Kdo by je také nechal volné, když bylo asi 7:40. Bylo nepříjemné ticho. Všichni jsme se navzájem pozorovali. Vypadalo to, jako bychom čekali na příchod Jedajů z Vesmírných Válek, ale naštěstí přišla záchrana včas – paní profesorka třídní Hořenková Kucosová. Myslím si, že z nás všech spadla tíha ticha a byli jsme rádi, že se začíná něco dít. Později, až jsme dobrali třídnické záležitosti a věděli jsme, jak se ta naše „třídní“ vůbec jmenuje, vyslala nás paní profesorka na obchůzku školy. Prošli jsme chodby, kabinety, pozdravili pana ředitele a šli zpátky. A pak to přišlo! Odjezd na adapťák.
V autobusu jsem byla nesvá. Připadala jsem si, že tam sedím za trest, ale doufala jsem, že se to po příjezdu na hotel zlepší. Po rozdělení pokojů nám sdělili program dne a ten vypadal celkem dobře, takže se moje nálada o dost zlepšila. Byla jsem natěšená, a protože jsme měli dvouhodinovou pauzu, doufala jsem, že si budeme s holkami povídat. Ale mé nadšení nesdíleli úplně všichni. Asi jim pro začátek stačilo vědět moje jméno. A po hodině, když jsem se snažila, jsem to vzdala. Aktivity po dobu dalšího dne byly super, tam se naše vztahy začaly trochu upevňovat, ale stále to nebylo to, co jsem si myslela, že to bude. Na obědě, večeři i snídani bylo neskutečné ticho, které by mohlo vraždit zaživa. Byla jsem velmi smutná. Chyběla mi moje bývalá třída, a to strašně moc, ale nechtěla jsem novou příležitost hodit přes palubu a pokračovala jsem dále v adaptování. A zachránil to výšlap! Ano, výšlap. Po cestě na Bílý Kříž se kolektivní nálada dost zlepšila a konečně jsem vnímala komunikaci. Večer jsme si udělali takovou menší přepadovku. Všichni jsme se sešli u kluků na pokoji a povídali si. Také se nám podařilo ukecat pana profesora Krchňáka, aby nám posunul večerku, což byl zatím náš největší třídní úspěch :). V den odjezdu už jsme si na sebe všichni tak nějak zvykli. Jména se mi pořád sice pletla, ale věděla jsem, že to za týden bude dobré. Byla jsem ráda, že sedím v autobusu a jedu domů. I když se to nezdálo, tyto 3 dny se mi zdály nekonečné. A kdybych měla možnost se vrátit do mé bývalé třídy, nebudu Vám lhát, udělala bych to hned.
Ještě asi týden byl organizačního řádu, takže učivo se moc neprobíralo. Dalo se říct, že skoro vůbec – až samozřejmě na pár výjimek, jako byl například opakovací diktát z jazyku českého :). Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykla na vysoké a prostorné chodby naší školy a nové pedagogické tváře, ale pro mne bylo důležité vědět, že tam někde patřím. Do toho kolektivu. A dneska jsem moc ráda, že se kolektiv stmelil. Cítím se tam dobře. A když se dostaví vzpomínky na minulost? Kdysi mi někdo řekl: „Až přijde den, kdy nebudeme spolu, tak si musíš něco pamatovat. Jsi statečnější, než tušíš, silnější, než se zdáš a chytřejší, než si myslíš. Ale jedna věc je důležitá, i když budeme každý zvlášť, tak budeme pořád spolu.“ A za to jsem moc vděčná. Nenechte se odradit tím, jak to na první pohled vypadá. I když je to velmi těžké – bude to lepší. Buďte vděční za to, co máte a nedívejte se na minulost, protože tu nám stejně nikdo nevrátí, ani neukrade.


