Jaký si vybrat? Poslouchám tytéž playlisty neustále dokola. Tolik playlistů, tolik interpretů a mě nic mě neoslovuje? Kde jsou ty – počkat, a co tohle? “Dallas” playlist od btj_1. Ta melodie je jiná, živá. Tohle je ono, musím si to pustit celé.
Ve sluchátkách mi zní hudba, kterou nedokážu popsat. Co se autorovi playlistu honilo hlavou, když je dával dohromady? Možná ani nic a sestavil je zcela bezdůvodně. Moc mě zajímá, jak k těmto písním přišel. Víte, kouzlo písní mají spočívá nejen v melodii, ale i ve slovech. Každý posluchač totiž píseň může pojmout svým vlastním způsobem, a každý ji také pochopí jinak. Jak ji asi chápal autor?
Nervózně čekám na odpověď. Před několika dny jsem si až nečekaně rychlým způsobem našla autora playlistu. Naštěstí měl stejné uživatelské jméno jako na Spotify. Momentálně jsem na své třetí šichtě v OneMorePub a stihla jsem rozbít dva panáky, místo Mojita servírovat Bloody Marry, jo a taky se mi tu válí opilý zákazník na pultu. Jenže bez ohledu na tyto běžné věci, stále čekám na zprávu. Právě ve chvíli, kdy vycházím vyhodit odpadky, brnkne mi mobil.
Od naší první konverzace uběhly dva týdny. Nic zajímavého jsme si nenapsali, jen ty běžné seznamovací otázky. Co mě ale překvapilo, je skutečnost, že je z mé školy. Zvláštní náhoda, co? Připadal mi povědomý, jenže jsem si nemohla vzpomenout odkud. Teď ho vídávám v učebně fyziky. Je pohledný a k tomu má výborný hudební vkus. Jeho playlisty poslouchám často. Žádná interakce ale mezi námi není. Už to nosím dva týdny v batohu. Skládala jsem mnoho básniček, jenže tato je má první o hudbě. Ráda píšu o přírodě, nebo o přátelství. Hudba by mě nikdy nenapadla. Fajn, tohle už nejde, prostě mu to dám a odejdu rychlým krokem. V momentě, kdy se zvedám s rozhodnutím ho najít, vidím HO projít přede mnou. Stojím tam jako přimrazená, jenomže, pokud ne teď, kdy jindy? Běžím za ním a ve chvíli kdy ho doběhnu na schodech, mu poklepu na záda. Otočí se a já ve spěchu vyklopím: “Tady, je ta básnička.” Zírám na něj, zatímco on se mírně usmívá a já pomalu odcházím.
Proč se cítím, jako bych si právě dala to nejlepší jídlo na světě? Po pěti minutách mi napsal zprávu, v níž stálo poděkování a také přiznání, že má holku. Navzdory této odpovědi, jsem … spokojená. Necítím ponížení ani smutek, jen pocit, který ani nedokážu popsat, stejně, jako jeho písně. Ne, jeho ne, protože on je chápe jinak a to já také. Kvůli mé sebedůvěře jsem nenarazila na něčí písně, našla jsem si své. Vím, že jednoho dne najdu člověka, co porozumí těm písním stejně tak, jako já. Nebo absolutně opačně? 🙂