Člověk nikdy neví, co na něj v archívech čeká. A už vůbec ne, datují-li se ony historické záznamy více než jednu dekádu zpět.
I když jsem dnes již ostříleným Wigymákem, bývaly doby, kdy tomu tak úplně nebylo. Tehdy jsem byl malým a vyděšeným špuntem, vhozeným do cizího prostředí. Sice jsem už na mnoho příhod a zážitků z nižšího gymplu zapomněl, jsou ale stále věci, na něž zapomenout nelze.
Primánci by se dali nejlépe přirovnat k atomům – i oni totiž neustále vykonávají pohyb, nikdy nevíte, kde je najít a někdy natropí pořádnou škodu. Primánci zkrátka nejdou jen tak lehce zastavit.
Pamatuji si dost dobře, že když jsme tehdy byli v primě, měli jsme v kmenové třídě dveře. Ale ne jen tak ledajaké dveře – byly to totiž dveře prosklené! Taky si pamatuji, že profesorka Zezulková, naše třídní, dostala infarkt téměř pokaždé, když se okolo těch dveří kdokoliv jen mihnul. Pokud někdo překročil povolenou rychlost jednoho hlemýždě, byl okamžitě předvolán na kobereček.
Vždycky mi to připadalo trošku přehnané. Přece nejsou primánci tak… specifičtí, aby si vyzkoušeli průlet sklem. Ovšem jak se zdá, i takový případ se skutečně stal.
Minulost k nám promlouvá
Před nějakou dobou jsem procházel historii Glossaria a nalezl jsem tam i pár neskutečných skvostů. Ani si neumíte představit, jak moc mě pobavil text Ondřeje Glace. Jak se totiž zdá, oním kaskadérem byl právě on. A tím mi objasnil několik otázek…
A kruh se uzavírá
Najednou se to vysvětlilo – ten strach, paranoia. Terorizování každého, kdo jen lehce zvýšil rychlost, to vše bylo ve skutečnosti nadmíru opodstatněné.
Historické záznamy totiž mluví jasně – děkujme bohu za to, že nám Glossarium přežilo tolik let, aby nám předalo tento skvost v neporušeném stavu – a teď – pokochejme se vzpomínkovou slohovkou Ondřeje Glace z dob (bohužel ne primy, nýbrž) sekundy.
Co je tvým odkazem?
A Ondřej Glac má dodnes pravdu – přepážka stále drží. Zdá se, že se jej nikdo (zatím) nerozhodl napodobit. Díky bohu.

A tak si říkám, kolik lidí po sobě zanechalo na Wigymu něco tak hmotného, a přesto neviditelného?
A taky si říkám – co po sobě zanecháme my? No… v mém případě se bude nejspíše jednat o tento článek.
Stále není o co stát…
Prosím, dovolte mi, abych si ještě trošku postěžoval. Ona třída, v níž jsme oba mívali kmenovku, je totiž katastrofální. Už tehdy jsme měli kabinet třídní hned naproti nám. To není fajn. Ale co hůř – v tom kabinetu byly už tehdá tři další učitelky!
Ale dnes… dnes je situace ještě o poznání horší. Jen se na to sami podívejte!

Tohle je skutečně neskutečná katastrofa. To snad ani nemůže být legální mít devět učitelů na deseti metrech čtverečních.
A tak přemýšlím, co na to jen říct…
Lituji vás, 1. B, lituji.