Každý se nějak jmenuje. Naše jméno udává, kým jsme, a hlavně dává jiným najevo, jak k nám referovat. Jen si zkuste představit svět, v němž se nikdo nijak nejmenuje – jak byste zavolali na svého kamaráda? „Hej ty,“ a otočí se všichni. To úplně nechcete.
Naše jména jsou naší součástí. Jsou v nás hluboko zakořeněna. Není horšího pocitu, než když slyšíte konverzaci lidí, kteří během ní používají právě vaše jméno, ale vůbec o vás nemluví.
Někdy dokonce slyšíme jen to jméno – takzvaný fenomén koktejlového večírku. I v místnosti plné hluku a randálu ihned zpozorníme, uslyšíme-li slovo, jež připomíná naše jméno. Pronásleduje nás opravdu všude.
Kdysi byly i časy, kdy lidé měli jen jedno jméno. Kvůli (popřípadě pak díky) byrokracii bylo nutné zavést více rozpoznávacích znaků identity. A tak vzniklo příjmení, tedy rodové jméno. V naší kultuře je zvykem začít svým „získaným“ jménem a až poté svým „rodovým“. V některých regionech je ale rodové jméno „hodnotnější“, a přichází tak na řadu první. Bavíme se například o Japonsku.
Eins, zwei, drei
Jenže po planetě Zemi chodí i tací, co mají jmen více než jen dvě. Povětšinou se jedná o pokřtěné jedince, kteří přejali jméno své/ho kmotra/y. To je původní a již ne zcela přesné vysvětlení tohoto fenoménu.
Mít třetí jméno je dnes „cool“ – jistá móda. Vybírá se podle zvuku, významu, numerologické a astrologické pověrčivosti…
Jindy za ním stojí neschopnost rodičů shodnout se. Namísto toho, aby jeden z nich ustoupil (muž ženě), se rozhodnou, že použijí jména obě.
Není jméno jako jméno
V naší společnosti se však vyskytují i lidé, u nichž není jejich jméno zcela jasné. Mám na mysli „dvou-jmenáče“ – jedince s jmenným příjmením – s příjmením, jež může existovat i jako jméno. Dám příklad: David Václav… nebo snad Václav David?
Můj dobrý přítel Vašek David (jediný způsob, jak rozeznat, co je co) si vytyčil v životě cíl – pokud se mu narodí syn, pojmenuje jej „David“. Jeho syn se tak bude jmenovat „David David“. Samozřejmě, prvně by se mu musel jednoho dne narodit syn, to je jedna překážka, ale hned v druhé linii stojí i budoucí manželka, která snad, modleme se, bude mít dost rozumu a takové zvěrstvo mu nedovolí.
Jenže „David David“ není maximální bizár – jde jít ještě dál. „David David David“ – monstrozita, která by snad měla být zakázána Ústavou, a možná i Ženevskými konvencemi.

Senát a Ústavní soud nechť zakročí
Obávám se tedy, že mi, jakožto řádnému občanovi, nezbývá jiná možnost než bojovat za zdravý rozum. Ústava by měla zakázat mít možnost se jmenovat dvakrát stejným jménem, anebo ještě lépe – když už jsme v tom – Ústava by měla vůbec zrušit možnost mít jmenné příjmení. O kousek blíž k utopii…
Vašku, být tebou, už bych si hledal ideální příjmení…