Kdybych tolik nespěchal, možná bych to stihl

S. Dalí – The Persistence of Memory. Zdroj: Wiki

Deset minut mi zbývalo, a to sami považte, není mnoho. Spěchal jsem, jak nejlépe jsem uměl, protože stihnout vlak je opravdu důležitá záležitost. Připomíná mi to, jako když jsem před rokem  jednou taky takhle spěchal na vlak. Panečku to bylo spěchu!

Mozek byl o tolik rychlejší než zbytek těla, takže jsem jenom pobíhal sem a tam a tam a sem, až mi z toho šla hlava kolem! No opravdu! To se takhle jeden může zbláznit. Ruce a nohy nic nestíhaly a celý jsem se do sebe motal. Úplně jako lano, které je zavázáno tak pevně, že se nedá rozvázat. Takže se nakonec musí rozříznout a konce opálit. Tak jsem se nějak cítil. V hlavě jsem měl asi milion myšlenek najednou, a to opravdu není myšlenek málo, ba naopak! Až příliš!

Když jsem se asi na pátý pokus sbalil, což bylo opravdu na pátý pokus, jelikož jsem zapomněl ponožky, potom kartáček na zuby-no ale musíte uznat sami, že kartáček na zuby se zapomene snadno! Jednou jsem takhle zapomněl kartáček na zuby sbalit, když už jsem se vracel, takže jsem byl doma, ale bez kartáčku! No povídám vám, že to není vůbec nic složitého zapomenout takový kartáček.

Napotřetí jsem si uvědomil, že jsem si sbalil košili pomačkanou, takže jsem ji vytáhl a vyžehlil. Žehlit mě kdysi učila moje babička. Moje babička měla takové velké žehlící prkno, bylo celé modré a taky – nenene, nebylo modré, zelené bylo, zelené. Moje babička měla takové velké zelené žehlící prkno – nebo že by opravdu bylo modré? No, to není důležité, omlouvám se, že vás tady obtěžuji detaily. Moje babička měla žehlící prkno. A na tom jsem si jako malý hrál, že surfuji anebo že jsem na opuštěném ostrově, nebo jsem si hrál, že na něm žehlím. No, a to, když viděla babička, tak se toho chopila, dala mi do ruky žehličku a že mám žehlit. Ale já hlupák, no opravdu hlupák vám povídám, protože kdo jiný, než opravdový hlupák by to udělal! Já jsem se dotkl té horké strany žehličky. Cítil jsem, jak mi celým tělem projela vlna adrenalinu a najednou to začalo pálit. Panečku, jak to pálilo! Celá ta kůže zrudla a – NO JO! Červené bylo to prkno, červené! No, a tedy ta kůže celá zrudla a ztvrdla, na omak byla úplně hladká, jak se z ní vypálily veškeré drážky a struktura, která jí dodává jedinečnost. To je asi jako s tím lanem. Když mu opálíte konce, tak se potom už taky netřepí. 

Když jsem si teda vyžehlil košili, tak jsem ji složil a uložil k ostatním košilím v kufru, aby jí tam samotné nebylo smutno. Potom jsem si ale vzpomněl, ono je vůbec zrádná ta lidská paměť, to jsem takhle jednou si snažil vzpomenout na to, jaké rodné číslo měla moje maminka, to kdybyste viděli! Bylo to vlastně vcelku nedávno. To vám byla komedie! Paní na úřadě vypadala, že kdyby mohla, tak mě z budovy vyhodí, ale ještě radši by z budovy vyhodila sebe. Nakonec jsem si na to číslo vzpomněl, ale ten proces! No říkám, to byste tam museli být, to je škoda vyprávět… No zpět k balení. Potom jsem si tedy vzpomněl, že jsem si nesbalil černé ponožky. To by byla ostuda! Už jste někoho viděli na pohřbu s bílými ponožkami? To by bylo! Rychle jsem si je tedy šel vyměnit, a to už jsem věděl, že vlak stihnu jen tak tak. Kdybych tolik nezmatkoval, tak bych to stíhal lépe. Ale to jsem celý já… neustále ve spěchu, ve stresu a pomalu až v běhu a potom! Potom nic nestíhám! Než to udělat jednou pořádně udělám to dvakrát a nejlépe pětkrát! 

No, a popáté jsem se balil, protože jsem v samém spěchu kabát stihl sbalit do kufru, místo toho, abych si ho nechal na věšáku! To já vám povídám, škoda slov, opravdu škoda slov! Co slov, škoda písmen a hlásek! To kdyby ještě starý Homo habilis žil, byla by to škoda veškerých skřeků a posunků! 

Nakonec jsem se teda vydal na cestu a rozhodl se, že se na nádraží vydám autem, to jsem vám jel, panečku! To byla jízda! Stání na každé červené mě málem přivedlo do hrobu! To vám povídám! Minut a sekund bylo každou chvílí méně a méně, což je tedy neustále. I když vlastně nevím kolik je konečné množství, nikdy jich už nebude tolik, co dřív. Ono nekonečna můžou být podle mě různě nekonečná.

Když jsem tedy dorazil na nádrží, tak jsem v samém spěchu vyběhl z auta a až na nástupišti jsem si všiml, že jsem celý ten kufr nechal v kufru. Tedy v kufru auta mám na mysli. Takže jsem se pro něj musel vracet. Nakonec jsem doběhl na nástupiště ve stejný moment, kdy už tam byl i vlak. A to vám povídám, to už bylo jedno kolik je hodin, protože i kdyby bylo o dvě hodiny dříve, či později, vlak byl tady a já taky a to bylo jediné důležité. On vlak totiž přijede zas, ale pohřby většinou reprízy nemívají. 

Tehdá jsem vlak stihnul, tak snad by se to mohlo podařit i tentokrát. Pamatuji si, že jsem se ještě při zvedání kufru do prostoru nad sedadlem ve svém kupé stihl zamotat do závěsu. To si možná říkáte, jak je to možné, ale opravdu je to tak. To se může stát a ani nevíte jak, takové zamotání. To můj tatínek mě vždy učil vázat uzly. Nikdy mi to moc nešlo a pak se to lano muselo řezat, protože to nešlo rozmotat. Tatínek potom vzal zapalovač, takový těžký, kovový, a opálil lanu konce, to pak bylo po každém mém nevydařeném pokusu kratší a kratší. Osm minut mi tedy zbývalo a já jsem jenom doufal, že tentokrát ten vlak taky stihnu. Jen by bylo lepší ho stihnout ještě jak přijíždí, to by bylo opravdu nejlepší.

Myšlenky se vyjasňují a člověk má více času a hlavně prostoru na sebe myslet jako na bytost, jako na individuum a existenci. Stejně je to zvláštní slovo, „člověk“. Dodává si život a rozum a povědomí a dech a vůbec všechno. Ono dýchat je důležité to ano ale zpomalení je o tolik důležitější. Patetická touha se rozplynout při výdechu a na nádech si sám nestačit je kouzlem života a smrti.  Každá sekunda je pro nás neopakovatelná a utíká strašně rychle. Ono, zamyslete se, opravdu, kdybychom chtěli všechno stihnout jak bychom se uspěchali.

Já když spěchám na vlak, tak ho potřebuji stihnout, a to mi věřte, to je otázka života a smrti. Protože každá sekunda může být konečná. I tentokrát jsem se rozhodl jet autem, protože teď už je to stejně jedno. Nechám ho tam někde stát na parkovišti a pak ho třeba zabaví policie. To já už neovlivním. Pátá červená v řadě už ale začínala vypadat jako naschvál, takže jsem ji projel. Stejně je to jedno. Pokud mě chytnou, pokutu už stejně platit nebudu.

Já jen musel stihnout přesně tenhle vlak. On to byl důležitý vlak. To byl přesně ten, který mi minule neujel, jen o rok později. Bylo to přesně výročí. Jen dnes mi bílé ponožky nevadí, protože o můj vzhled na tom pohřbu už se postará někdo jiný, takže mi odpadá další starost. Ono je vlastně báječné, jak člověku mizí starosti čím blíž je ke konci. Vlastně si to může ještě užít.

Je celkem k usmání, že nás často před koncem dělí jen barva. Červená a zelená. Když budete od malička dítě učit barvy opačně, vleze do silnice a vy se ani nestačíte divit. Kdybych byl v kůži toho dítěte já, nemusel bych na to nádraží ani jezdit. Co zvládne vlak zvládne i auto. Ale vždyť je to dnes přesně rok. Loni jsem v tuhle chvíli jel na stejné nádraží, na stejný vlak, jenom s jiným cílem. On byl cíl vlastně stejný, jen jsem se z hlediště přesunul na jeviště, kde mi snad nezapomenou dát černé ponožky. Ale prach jsi a v prach se obrátíš, nebo jak se to vlastně říká.

Má hlavní a vlastně už jediná starost byla ten vlak. Ono musím ho stihnout před jeho příjezdem, protože považte sami, dámy a pánové, no opravdu, zamyslete se a povězte mi. Jak se asi skáče pod stojící věc? No asi dost obtížně, že? Nakonec by z toho taky vlastně byla taková komedie! Jak by se tam pod to člověk snažil vsoukat by mohlo být pro někoho naprosto k popukání!  Ačkoli jsem projel na další červenou, tak když jsem zaparkoval u nádraží, viděl jsem z dálky vlak přijíždět. Byl to úplně ten samý, co loni. Jen záclony mu nevlály u otevřených oken, skoro jako by je všechny někdo upálil. Třeba sluníčko, protože dnes není žádný ponurý den, to vůbec, dneska je nádherné počasí a ptáčci cvrlikají a ostatně všechno je dosti veselé. I moje nálada je každou vteřinou veselejší. To víte, čím méně starostí, tím více radosti. 

Doběhl jsem na nástupiště a vlak, no to mě ale opravdu dostalo vám povídám, vlak už tam stál. To bylo k vzteku! Otočil jsem se na patě a spěchal jsem zase domů. Na cestě zpátky jsem přemýšlel o těch všech momentech, které jsem prošvihl. Že kdybych jel třeba na červenou vícekrát, tak už to mohlo být dávno za mnou. Byl jsem naprosto rozčílený, no úplně jsem zuřil. Takže jsem se rozhodl si sbalit věci a utéct. Co nejrychleji to šlo. Tryskem jsem proběhl byt a posbíral to nejdůležitější. Měl jsem ponožky, košile, kartáček, no a tak dále, však to sami znáte. Vyběhl jsem na ulici a běžel jsem směrem k nádraží. Pojedu jakýmkoli vlakem kamkoli, je mi to jedno. Spěchal jsem, opravdu jsem spěchal, protože moje hlava už zase začínala být rychlejší než já. Nebyl čas stát na přechodu na červené, takže jsem vběhl do silnice a šel. 

Najednou jsem slyšel hroznou ránu a křik. Křik tak děsivý, že jsem si vzpomněl na to, když můj tatínek sám uvázal uzel kolem svého krku a pak ho našla maminka. Tak strašidelné to bylo. Hasiči pak uzel z tatínka chtěli rozvázat, ale nakonec ho rozřízli. Lano ale nikdo neopálil. Stejně už bylo dost krátké ze všech mých nevydařených uzlů.

Když jsem se za sebe otočil, viděl jsem, že lidi u přechodu srazilo auto. Nějaký blázen spěchal a nevybral zatáčku a všechny je přejel. Všechny, jak tam stáli a čekali na zelenou. Já vám zuřil! Kdybych si počkal na zelenou, kdybych si jen počkal! Nemusel bych běžet na vlak, protože bych měl i o svou poslední starost konečně postaráno.

Současná redakce

Bývalí redaktoři