Schody do pekla? Vzhůru do Lucemburku

Je pátek 9. 6. brzy ráno a skupina čítající dvaatřicet žáků a jednu absolventku Wichterlova gymnázia společně se třemi profesorkami nastupují do autobusu, ve kterém čekají už dvě posluchačky opavské konzervatoře se svou učitelkou a mají namířeno směr Francie. Cestou se ještě staví v Teplicích, kde na ně již čekají čtyři další hudebníci. Všichni společně vyráží do francouzských Mét, kde se má konat premiéra filmu Annexions.

Je pátek 22 hodin a autobus konečně zastavuje před ubytovnou. Cesta do Mét, která trvala přes sedmnáct hodin, konečně dosáhla svého konce. Celá skupina nadšeně vystupuje z autobusu a míří do ubytovny, kde se všichni vzápětí ubytujeme. Na pokojích máme asi deset minut, než opět scházíme zpět do foyer, kde je nám přečten řád ubytovny. Po předání informací přichází profesorky s nabídkou – můžeme jít do Mc´Donalds na večeři nebo jít na své pokoje – každý z nás si vybírá pro něj příjemnější variantu. Avšak většina pociťuje hlad, tudíž se vydáváme do Mc´Donalds, kde je nám řečeno, že si každý může vybrat jídlo, jehož cena nesmí přesáhnout deset eur. Po rychlé večeři přicházíme zpět na pokoje, abychom se vyspali a přichystali na další den, ale pokoj mediálního týmu musí vykonat ještě jednu činnost – boj proti komárům v bitvě u lustru.

Je následující den ráno a my se vydáváme na cestu do nedalekého Lucemburku, hlavního města Lucemburska. Po hodinové cestě autobusem jsme na místě, vystoupíme z autobusu a hned je nám ohlášen rozchod, po němž následuje oběd v podobě těstovin s omáčkou. Po jídle se vydáváme na náš výlet po městě. Našem kroky vedou do nejdůležitější sakrální památky města, katedrály Notre-Dame, později se vydáváme do historické čtvrti Grund. Cestou do Lucemburku se dozvídáme, že se mu přezdívá „Město mostů”, zde bych však udělala malou úpravu. Dle (nejen) mého názoru by se přezdívka měla změnit na „Město schodů”, jelikož prohlídka postupně eskaluje v několik kilometrů schodů nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru a dolů. Ano, v první polovině to je více dolů než nahoru, ale unaveným se nám jde nahoru do schodů opravdu těžce. Nakonec to však končí dobře – v Lucemburku mají veřejný výtah, který vás zaveze z údolní části města do té, která se nachází ve výšinách. Cestu výtahem jsem si velmi užila, a to hlavně z důvodu, že jsem společně s dalšími pár studenty jela s duem Hudecová-Grögerová, z nichž jedna se bojí výšek a druhá je klaustrofobik. Naštěstí je ve výtahu přítomna nejmenovaná dvojice z Exil skupiny první pomoci, která by v případě nouze oběma profesorkám pomohla. Všichni naštěstí zvládli cestu vzhůru bez jakýchkoliv větších problémů.

Při cestě k autobusu se zastavujeme u vodotrysků, kde si někteří svlaží ruce, někteří po sobě vodu stříkají a jiní do ní dokonce i vlezou. Následně už se vydáváme k parkovišti, kde stojí náš autobus a všichni do něj s radostí nastupujeme. Toto je poprvé, kdy opravdu oceňujeme, že náš autobus má klimatizaci, a hlavně to, že klimatizace opravdu funguje. V autobuse je profesorkami nadnesen dotaz, zda chceme ještě zajet do nedalekého německého města Trevír (německy Trier). Většina účastníků hlasuje pro, takže vyrážíme směr Německo.

Když přijedeme do Trevíru, všichni se shromáždíme u pítka s vodou, jelikož máme žízeň a naše láhve jsou již prázdné. Profesorky, hlavně tedy paní Grögerová, mají jiný plán, takže jsme donuceni opustit pítko a jít se shromáždit před městskou bránu. Městská brána Porta Nigra (černá brána) byla údajně postavena Římany již ve 2. století n. l. Když dojdeme do prostředního patra, je nám oznámeno, že máme zase rozchod a že vnitřní prostor brány zavírá v 18 hodin. Taktéž nám sdělují, že máme sledovat Whatsapp skupinu, kde nám během chvíle bude zaslán výběr jídel na dnešní večeři. Skupina, které jsem součástí, zůstává ještě na místě a kvůli mírné vyčerpanosti se rozhodne sednout si zde na zem (což není zakázané). Po asi půl hodině se zvedáme k odchodu a jdeme ještě podívat po okolí, jaké lze najít obchody. Nacházíme obchod s potravinami, kde si nakoupíme nějaké sladkosti a sladké pití, zkrátka to, na co máme chuť. Když opouštíme obchod, všímáme si, že už je téměř čas srazu a tak se pomalu vydáváme na předem určené místo. Když už se i poslední skupinka dostaví a spočítáme se, jdeme na protější stranu ulice, kde se nachází kebabárna. Jelikož jsme si již dříve vybrali námi preferovaný pokrm, nyní jen čekáme, kdy nám jídlo bude doneseno. Zaměstnanci podniku jsou velmi nadšeni z velké skupiny strávníků tak moc, že se během následující hodiny ukáží na jejich instagramu dvě fotky nás, užívajících si svou večeři.

Po vydatné večeři se pomalu přesouváme na autobusové nádraží, kde čekáme na náš autobus. Avšak toto čekání trvá déle, než jsme předpokládali a navíc se na nádraží v naší velké blízkosti nachází skupinka mužů, jež vypadá intoxikovaná alkoholem, přičemž se někteří z nich až moc okatě dívají na batohy a tašky některých z nás. Paní Grögerová nás tak upozorňuje, abychom si dávali pozor na své věci. Po chvíli už přijíždí náš autobus, my do něj rychle nastoupíme a vydáváme se opět směr Méty. Přijíždíme k ubytovně a opět jde znát naše únava, takže vystoupíme z autobusu a pomalu se dostaneme do svých pokojů, kde uleháme do postelí.

Myslím si, že první dny exkurze v Métách a okolí se velmi vydařily. Sice jsme všichni velmi unavení, ale za to obohaceni o nové znalosti. A jak vypadaly další dny? To se dozvíte v článku od Kristýny a Andrey.

Všechny fotky použity v tomto článku jsou dílem Anny Šimůnkové a Andrey Něníčkové.

Pár fotek dodala jedna anonymní pedagožka.

Současná redakce

Bývalí redaktoři