Všichni jsme zaznamenali, ať už z televizních novin či internetu, útoky a vzájemné napětí mezi Palestinou a Izraelem. Kde má však tento spor své kořeny a jak se současně vyvíjí?
Tento konflikt je jedním z nejkomplikovanějších a nejdéle trvajících sporů na Blízkém východě. Upozorňuji, že celková historie Palestiny a Izraele zasahuje až někde do starověku a pro profesionální analýzu se nestačí zabývat obdobím před druhou světovou válkou až po 21. století. Zatím se musíte bohužel spokojit se zjednodušenou a zkrácenou historií, protože důležité hlavně je porozumět sporu v soudobých dějinách a provést kompletní reportáž je jak časově tak mentálně náročné.
Spor započal před cca 100 lety, tehdy byla Palestina jednou z 32 osmanských provincií. Británie se této oblasti během první světové války zmocnila. V roce 1915 se uskutečnilo jednání o tajné smlouvě mezi Velkou Británií a Francií – Sykesova-Picotova dohoda (Maloasijská dohoda). Smlouva navrhovala budoucí sféry vlivu v případě, že by byla Osmanská říše poražena. Smlouva byla podepsána v roce 1916 bez zvažování, jestli jim bude v budoucnu poskytnut mandát od Společnosti národů. Britové si chtěli nechat území Palestiny. Ale ještě když bylo jednání v průběhu, tedy v roce 1915, britská vláda slíbila vládci Mekky, že bude vládnout novému státu, pokud bude vést odboj vůči Osmanské vládě. O rok později od podepsání smlouvy (1917) britská vláda vydala Balfourovu deklaraci – postoj, který měl za cíl vytvořit židovský národní domov v osmanské Palestině. Po první světové válce padla Osmanská říše, Francouzi a Britové začali rozdělovat své území a Společnost národů (později OSN) v roce 1920 rozhodli, že Britové nad Palestinou získají mandát – měli nad územím oficiální kontrolu.

Ve světě také začínal vzrůstat nacismus a kvůli nátlaku na židovskou populaci v Evropě se začalo více prohlašovat, že judaismus není jen náboženství a Židé taktéž tvoří svůj vlastní národ. Tomuto ideovému směru se říká Sionismus. Dalším cílem jeho zastánců bylo také přesídlit Židy do země izraelské (Erec Jisra´el). Před koncem druhé světové války bylo území vlastněno především Palestinou. Avšak z důvodu povolení migrace Británií existovaly oblasti osídlené Židy, kteří tak tvořili 30 % populace. V roce 1936 se Palestinci vzbouřili proti Britům, kvůli přechodu židovské populace z minority do majority. Židé spolu s Brity Palestince potlačili. Byla vydána Bílá kniha, která prohlašovala Palestinu za arabsko-židovský stát, i když Palestinci společný stát nechtěli. Izraelci svůj stát potřebovali, aby mohli kvůli holokaustu a celkové situaci v Evropě emigrovat ve větším počtu. Nenávist mezi dvěma skupinami začala růst. V roce 1947 vznikl plán (návrh organizace OSN) na rozdělení Palestiny na dva samostatné státy: Palestinu a Izrael.


V roce 1948 Židé slavnostně vyhlásili vznik Izraele, který byl uznán USA, Sovětským svazem i Československem, avšak ne Palestinou. I když původním cílem bylo zmírnit napětí mezi dvěma státy, výsledek byl úplným opakem, hlavně kvůli nepraktičnosti rozdělení území. Izrael zabírá většinu původní Palestiny a i když Židé byli na Blízkém východě už dlouhá léta, stále se odlišovali od sousedících skupin, jelikož tyto náboženské skupiny mají velmi rozdílné hodnoty a pravidla, což jen dospělo k tomu, aby napětí po rozdělení Palestiny vzrůstalo. Na stranu Palestiny se přidala spousta arabských států a bylo založeno OOP (Organizace pro osvobození Palestiny). Vojenské jednotky Egypta, Sýrie a Jordánska překročily hranice Státu Izrael, a tím začala první válka. Izrael ji vyhrál a obsadil o jednu třetinu víc území než v původním plánu, což je legitimní, protože pokud stát získá území ve válce, kde je napaden, tak se stává právoplatným vlastníkem. Palestinci začali ztrácet svoji identitu jako národ. O osmnáct let později, v roce 1967 vypukla Šestidenní válka mezi Izraelem a Egyptem, Sýrií a Jordánskem, která hraje velmi důležitou roli v tomto konfliktu. Izrael ji opět vyhrál a získal tak Pásmo Gazy, Sinajský poloostrov a západní břeh Jordánu (i východní Jeruzalém). Izrael totiž dostával obrovskou podporu ze strany západu a navíc izraelská vláda očekávala, že bude opět napadena a preventivně vybombardovala letiště svých protivníků. OSN na to reagovali takhle:
1. Izrael nebude nadále okupovat území, které získal během Šestidenní války
2. Ukončení všech ozbrojených akcí a uznání Izraele jako státu.
Druhý bod se nepodařilo dodržet. V roce 1973, během jednoho z největších židovských svátků Jom Kipur, zaútočila koalice Sýrie a Egypta na Izrael. Z vojenského hlediska zvítězil Izrael, ale z politického Egypt – podařilo se jim totiž vytlačit Izraelce ze Sinajského poloostrova. Izrael, Egypt a Spojené státy v roce 1978 podepsali mírové smlouvy. To vyvolalo v arabských státech tolik kontroverze, že na prezidenta Egyptu byl spáchán atentát. I přes to většina arabských států s Izraelem podepsala mír a z arabsko-izraelského konfliktu se stal izraelsko-palestinský konflikt. Izrael stále okupoval Pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu, kde potkat židovského osadníka nebylo nic těžkého. Kvůli tomu různé organizace začaly uvažovat o Izraeli jako o apartheidu. Také stavění osad na území, které není jejich, je nezákonné. V Palestině vypukla koncem 80. let první intifáda – lidové povstání.
První intifáda trvala do roku 1993, byla vedena organizací OOP a uskutečnila se v Pásmu Gazy. Na počátku první intifády vznikla extrémistická, vládou uznána jako teroristická a islamistická skupina Hamás, protože OOP byli podle nich moc měkcí a kompromisy Palestinu nedostaly nikam. Cílem Hamásu byl, a stále je, zničit Izrael. Následně v roce 1993 proběhla mírová dohoda v Oslu, což vyvolalo kontroverzi v obou zemích. V Palestině proběhlo několik atentátů a Izraelci svého prezidenta nazývali nacistou a zrádcem; následně byl zastřelen.
Události, které právě plní média po celém světě, jsou označovány za druhou intifádu. Ta začala v roce 2000 a názory na její ukončení jsou různé. Podle některých skončila v roce 2004 úmrtím palestinského prezidenta, jiní ji považují za neukončenou. Těchto názorů je spousta a já se budu držet toho neobjektivnějšího a považovat ji za neukončenou. Byla vyvolána, podobně jako ta první, dlouhodobou frustrací palestinského národa, třeba kvůli stavbě zdi u Pásma Gazy (která byla postavena jako sebeobrana proti útokům Hamásu).
V roce 2001 se uskutečnily předčasné volby v Izraeli a premiérem se stal Ariel Šaron. V roce 2003 vytvořil pravicovou vládu chápanou jako jednu z nejnacionálnějších v izraelských dějinách. Prosadilo se jednostranné stažení z Pásma Gazy. Šaron později založil centristickou skupinu Kadima, která měla za úkol co nejrychleji vyřešit izraelsko-palestinský konflikt, bohužel po vyvolání předčasných voleb umřel na mozkovou mrtvici. Na konci roku 2008 eskalovala situace v Pásmu Gazy a Hamás obnovil odstřelování izraelských měst. Skupina Kadima prohrála předčasné volby a nová koaliční vláda je zastoupena pravicově orientovanými lidmi, kteří podpořili výstavbu židovských osad na Západním břehu Jordánu, což znovu eskalovalo celou situaci.
7. října 2023 byly Hamásem vypáleny rakety na izraelské území. Tady začíná oficiální válka mezi Hamásem a Izraelem. Tento den bylo zabito 400 Palestinců a 1 390 Izraelců. Palestinci zajali několik civilistů, včetně dětí a žen, a jako rukojmí je odvedli do Pásma Gazy.
Na závěr je třeba podotknout, že konflikt není neřešitelný. Hamás není to stejné jako Palestina. Je to ale Hamás, který chce konflikt řešit pouze násilím. Palestina je pod správou dvou organizací. Kromě Hamásu má v regionu významnou roli Fatah, jedna z větších frakcí OOP. Fatah nemá za úkol zničit Izrael, ale chce spíše dojít k ukončení konfliktu i za cenu kompromisů. Bohužel v danou chvíli hraje Hamás na domácí politické scéně dominantní roli, a tak nám nezbývá nic než doufat, že současná krize již nepřinese další zbytečné oběti na obou stranách.