Petr Čichoň je básník a prozaik s prajzskými kořeny, který vede vlastní architektonický ateliér, prošel několika nakladatelstvími a literárními časopisy, kde publikoval básně a recenze. Jako autor začínal v devadesátých letech. Snaží se poezii vrátit k jejím nejstarším kořenům – písňovosti, proto, hlavně v jeho starších sbírkách, můžeme nalézt notové zápisy, či CD s vlastní pěveckou interpretací. Mezi jeho nejznámější díla patří romány Idu ten rybnik přikryt peřinu a Lanovka nad Landekem, nebo básnické sbírky Bordeline Frau či Pruské balady.
Letos byl hostem na našem Dni poezie a poté, co všichni soutěžící předvedli své recitační dovednosti, nám pověděl něco o své tvorbě, odpovídal na dotazy, a dokonce zahrál na loutnu.

Co Vás přivedlo ke psaní?
Pocházím z Ludgeřovic, kde jsme neměli žádnou knihovnu. A měl jsem strýce, který byl takový trošku romantik, vlastně bohém a, představte si, on vyhrál nějakou literární soutěž a dostal knihu Jaroslava Seiferta – to byl výbor milostné poezie, Zpěvy o Praze s podpisem autora a já jsem si to otevřel, a okamžitě mě to zaujalo.
Mě tehdy zajímaly jiné věci, byl jsem kytarista a dlouhou dobu jsem dělal takový folk nebo rock a psal jsem texty. No a díky tomu Seifertovi jsem začal psát – zpočátku hlavně volným veršem, což mi teda nešlo, a jak jsem v devadesátém roce dával ty básně číst třeba, nevím, Kuběnovi, no tak jsem mu tam přiložil i ten zpěvník, kam jsem si psal texty a on mi říká: „Toto je ono, to ostatní píše každý, ale tady…“– vždycky je důležité hledat to, v čem je to originální a co se dá naučit, protože ty naučené věci se mnohdy poznají, dělá to velké množství lidí a většinou to není dobré.
Když jste řekli koncem osmdesátých let na prajzské, že jste básník, tak vás tam ukřižovali, nebo přibili na vrata kostelíku. Můj děda, samozřejmě wehrmachťák si myslel, že je to něco jako homosexualita, což v té době bylo taky poměrně nepřijatelné.
Můj otec to doteď neví – proč jsem začal „pisat“ ,jak on říká, a máma mi řekla: „Místo, aby se zdokonaloval v architektuře, tak začal pisat.“
Já si myslím, že kdybych začínal psát dneska, tak bych z té techniky[1] odešel a začal studovat bohemistiku.
Jak byste popsal rozdíl mezi poezií v devadesátých letech, kdy jste začínal, a současností?
Každé období mělo svůj styl, šedesátá léta, třicátá, osmdesátá, devadesátá a my už asi devadesát osmdesát let žijeme v éře brutálního protlačování poezie jako žánru. Já to říkám proto, že v Americe, na těch prestižních univerzitách, jednou za pět až deset let, někdo vydá takzvanou Teorii lyriky a před pěti lety to byl Jonathan Culler, a on říká, že došlo k opuštění žánru té poezie, protože moderní poezie, hlavně v západních zemích, je vlastně něco jako mikro-próza. A půjdete-li na jakékoliv autorské čtení, tak v drtivé většině, a je jedno jestli se jedná o Čechy, Slováky nebo někoho ze zahraničí, narazíte na volný verš.
Nicméně v devadesátých letech byla silná touha navrátit se před rok 1948, kdy byl ten komunistický převrat, a mysleli si, že obnoví ty staré struktury, to se tedy nepovedlo, avšak ty staré, původní struktury se dnes vrací skrze slam a rap.

Vaše tvorba se točí hlavně kolem rodného kraje, proč jste se rozhodl takto orientovat?
No protože jsem debil – Ne, protože když píšete v nářečí, tak máte pochopitelně poněkud omezené prodeje, to je třeba si uvědomit. Samozřejmě jste tím zajímaví, ale jenom chvilku.
Mně bylo řečeno, že celoprajzský román mi nebude umožněno nikdy vydat – ledaže by byl film, a ten nebyl, no tak jsem ten román nakonec vydal v Praze, kde si zase mysleli, že je to taková sranda, že se to bude prodávat. No ty prodeje podle toho vypadají.
Ale potom si myslím, že je v tom i něco osudového. Já jsem předtím utekl, protože, jak už jsem řekl, když jste koncem osmdesátek na prajzské řekli, že jste básník, tak vás tam přibili na vrata kostelíku, takže tím, že to bylo takové „zapovězené“, tak mě to bavilo.
Já jsem hned nezačínal psaním o regionu, v devadesátých letech jsem skládal hlavně dekadentní poezii – to bylo takové období na přelomu století, dokonce tisíciletí, a já trochu napodoboval ty Francouze. Takže je pravda, že jsem prošel ledasčím, ale to Slezsko a Hlučínsko ve mně uvízlo. Mám obavu, že už v próze prajzsky nic nenapíšu, ale chtěl bych vydat sbírku prajzských básní. A prózu bych chtěl zkusit česky, ale myslím si, že v nářečí mi to jde lépe, protože prajzština je můj rodný jazyk.
No a potom mě samozřejmě zajímalo sledovat tu regionalitu, říkal jsem si, že by se takto mohly navázat i vztahy třeba s Polskem, a opravdu na slezské straně mám hodně přátel a vydal jsem tam v Silesia progress Lanovku nad Landekem, přeloženou do toho jejich nářečí.
Takže psát v prajzském nářečí mi otevřelo nové možnosti a připadalo mi to v té době zajímavé, teď nevím, jestli zrovna ta regionalita je ve vzduchu, asi ano, ale jinak, ještě nevím jak.
Byl jste prvním českým básníkem, který vložil do své sbírky CD, zároveň obohacujete některé básně i notovými zápisy. Co Vy a zhudebňování poezie?
Villa Diabolica byla vlastně první kniha, do které jsem vložil cédéčko, to je dnes už zaniklý formát. Já jsem tehdy byl tedy jedním z prvních, kteří v tom devadesátém roce začali tu orální hudební formu nějak propagovat, protože většinou do té doby byla poezie vnímána jako něco čteného.
Já moc nepoužívám to slovo zhudebnění, protože si myslím, že se poezie moc zhudebňovat nedá – autorsky se nedá zhudebňovat. Samozřejmě Merta, Kainar nebo Hrabě zhudebňují, ale u mě to vzniká tak nějak přirozeně, že některé ty básně jsou složeny přímo i s tou hudbou, já se nepovažuji za muzikanta nebo za hudebníka, protože ten básnický projev není moc hudební, i když dneska jsou takové formy jako slam nebo rap, kde se s tím pracuje už tím básnickým způsobem, takže ono se to vrací z Řecka a středověku do těch moderních technologií.
Pracujete radši na básnických sbírkách nebo románech?
Na básních se nepracuje, ty přicházejí. Myslím, že většina básníků to má tak, že jim vždycky musí přijít ten první verš, je zkrátka daný. Ten se prostě odněkud objeví, většinou je to něco iracionálního a nejhorší je, když vám to chodí hodně často.
Například Jiří Kuběna mi asi před dvaceti lety řekl, že ho verš probudí ze spaní až třikrát a on tu báseň musí dopsat, pak byl samozřejmě nevyspalý. No já už to mám teď taky. Já jsem včera přijel ve dvě ráno a něco mě napadlo a zapisuju si to do mobilu, což je trochu problém, že když si pustíte ten displej tak vás to okamžitě probudí.
Když píšete román – ty jsou nejhorší – tak nemůžete přestat psát, jinak vám utečou postavy. U nás[2] je škoda, že se psaním málokdo opravdu živí, a nebo ti spisovatelé dopadnou špatně. Mě to teď ničí můj ateliér – když si řeknu, že dopíšu ten nový román, tak nebudu čtrnáct dnů pracovat a budu mít velké problémy v práci – proto se říká: „Má hlad jako spisovatel.“
Próza je samozřejmě pracnější a román je považován za královskou disciplínu. Já se ale vnímám spíše jako lyrik.
Máte nějaký oblíbený umělecký sloh – ať už v architektuře či literatuře?
Mám rád tradiční poezii, psanou vázaně, ta se nepíše, ale skládá. Velice populární je česká avantgarda – Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, Vladimír Holan a další, já mám ale radši tu předchozí generaci – francouzské dekadence, z českých autorů třeba Jiřího Karáska ze Lvovic nebo Arnošta Procházku. Potom také samozřejmě Karla Hynka Máchu.
Velmi Vám děkuji za rozhovor.
[1] Autor studoval na Vysokém učení technickém v Brně
[2] Myšleno v ČR