Cesta seberozvoje díky DofE

The Duke of Edinburgh’s Award, nebo chcete-li Mezinárodní cena vévody z Edinburghu, je pro některé zajímavý cíl. Abych vás trochu uvedla do děje této možná lehce podivuhodné ceny: jedná se o mezinárodní program, který má motivovat k seberozvoji mladé lidi ve věku od 14 do 24 let.

Je libo bronz, stříbro nebo zlato?

Pokud se rozhodnete zapojit se do programu, pak se nejprve musíte rozhodnout, kterou úroveň byste rádi. Rozdíl není v obtížnosti, ale v časové délce plnění: bronzová úroveň – půl roku, stříbrná úroveň – rok, zlatá úroveň – rok a půl.

Z rozhodování to ale není vše. Dále je potřeba si zvolit aktivity, v nichž se chcete zlepšovat a rozvíjet, a to ve třech kategoriích: pohyb, dobrovolnictví a dovednost. Vybírat můžete z širokého spektra a pokud by se stalo, že byste nenalezli při zapisování kolonku s vaší aktivitou, pak ji tam můžete sami dopsat.

Pojďme se na to ještě podívat z toho časového hlediska. Každé aktivitě byste se měli věnovat alespoň hodinu týdně. Tím si také člověk vytváří návyky. S tím časovým rozmezím jednotlivých kategorií jsem trochu kecala. Jedné vámi vybrané kategorii (a tedy vybrané aktivitě) se věnujete po celou dobu dané úrovně, dvě další aktivity plníte pouze polovinu tohoto času.

Expedice? Expedice!

Říkáte si, jaká expedice? Pro splnění úrovně potřebujete také udělat něco dohromady s ostatními Dofáky. Učitelé vás pravděpodobně rozdělí do skupinek, většinou podle úrovní, ale také věku. A poté už je všechno jen na vás. Zvolit si, kam půjdete? Je to na vaší skupince. Naplánovat trasu? Je to na vaší skupince. Jak se tam dopravíte? Je to na vaší skupince. Co budete mít za cíl (protože DofE bez cíle není DofE)? Ano, hádáte správně. Je to na vaší skupince!

Já mám již se svou skupinkou expedici za sebou. A byl to boj. Ani ne tak o přežití, ale o to nějak se vůbec domluvit. Nedokážu si představit plánovat něco s více než třemi, čtyřmi dalšími lidmi. Netvrdím, že zrovna já jsem bůhvíjaký leader, ale mám ráda, když je vše dostatečně naplánováno. A nejtěžší je zařídit, aby se všichni členové zapojovali do diskusí, abychom se snažili sjednotit naše myšlenky. Víceméně to ovšem byla pro mne pozitivní zkušenost. Ujít šedesát kilometrů během čtyř dní nebyla sranda, když si k tomu připočítáte batoh na zádech se stanem, spacákem, karimatkou, oblečením, ešusem, jídlem a pitím a dalšími potřebnými serepetičkami. Navíc pokud takhle vandrujete poprvé v životě jako já.

Seberozvoj či kus „cenného“ papíru?

Nedávno jsme se k DofE dostali v konverzaci s mým spolupracovníkem, Tomášem Hojgrem. Překvapilo mě, jak kritický pohled na celý tento program má. Pro mě je to forma motivace a možnost vyzkoušet si něco nového či začít s něčím, co jsem dlouhodobě odkládala. Navíc, co si budeme nalhávat, můžete si to připsat jako další položku do životopisu a spousta škol v zahraničí tím také nepohrdne. Tom měl ovšem pár docela validních argumentů.

Systém není nastaven tak, aby bylo možné kontrolovat, jestli účastník plní poctivě své cíle. Toto by se dalo považovat za jistý pud sebezáchovy a musím kolegovi oponovat, že většinou po časovém dovršení aktivity musí mít účastník v rukou důkaz své práce. Dále padla otázka, jestli to není neférové k lidem, kteří mají silnou vnitřní motivaci, ale nemají zapotřebí za to dostat kus cenného papíru. Pravděpodobně by nebylo snadné zjistit, kdo to dělá sám pro sebe právě kvůli seberozvoji či jen za vidinou ocenění na konci.

Pokud opustíme sféru DofE, pak se také můžeme ptát, jestli vlastně my jakožto lidé nemáme potřebu být stále nějak odměňováni za cokoliv, co uděláme. A pokud žádnou formu odměny neobdržíme, pak to některé z nás může přestat motivovat jakkoliv dále pokračovat v životě.

Současná redakce

Bývalí redaktoři