Nedávno jsem si to takhle trádoval školou. Skončila mi osmá hodina a k oné vytoužené svobodě mi chybělo jen opustit školu. Po mnoha (přesně osmi) hodinách mozkové práce jsem se cítil poněkud „vypnutý“. Tento stav popíšu strojovou terminologií. Tempo kroku: přiměřené. Cíl: svoboda. Nadšení: nezměrné.
Ovšem dříve, než jsem se mohl ze školy vypařit, potkal jsem při svém útěku paní profesorku Šefčíkovou. A tam nastal onen nepřekonatelný problém. Skončila mi osmá hodina – byl jsem duševně vyšťaven, na nohou mě držela pouze myšlenka na sladký domov. Má slušnost mi ovšem velela ji pozdravit – ale jak?
V mé hlavě se rozehrál vnitřní boj, který by nejednomu připomínal občanskou válku. Nakonec (jak už tomu ostatně bývá) se do čela dostaly dvě ideologické skupiny. To není zas takový problém, bohužel (zase jak už tomu bývá) byly jejich názory opačných polarit.
Co jí mám tedy říci? Dnes se vidíme poprvé, ale zároveň naposled. Něco říct musím! Uvnitř mě to vřelo. Zapojil jsem tedy hlavu.
„Dobrý den“ se říká, když se dva lidé poprvé uvidí. To bych možná mohl použít… jenže „dobrý den“ slouží k navázání konverzace a my už se neuvidíme. Přestává mi to sedět… a já stále stojím na chodbě.
Co mi tedy zbývá? „Na shledanou“ – to je ono. Loučíme se. To zní přijatelně… jenže jsme se předtím vlastně neviděli… tudíž se to nehodí.
Přemýšlel jsem tak usilovně, až zvítězil můj reflex. Pozdravil jsem paní profesorku se slovy „dobrý den“, ta mi taktéž odvětila „dobrý den“, načež ihned se smíchem dodala „a na shledanou“.
Jak je vidět, stále se mám co učit.
