Hřeben pahorku, pod sebou vidí mlžný opar, tíží ho u srdce. Prochází chladem a temnými stíny, vysoká tráva se mu snaží zabránit v cestě. Musí se přebrodit mokrým listím, které zpomaluje jeho krok. Měsíční svit se skryl za mraky. Všude tma.
Je noc. Je sám. Mohutné stromy nad krajinou připomínají zapomenutou zříceninu. Vlhkost se line lesem. Na obloze prolétnou netopýři, vrátí se a krouží mu okolo hlavy. Je jich mnoho. Pronásledují ho. Přidá do kroku. Jasné světlo svíce, které někdo nechal za oknem, je viditelné už z dálky. I beze světla by však věděl, kudy jít. A to moc dobře.
Nechci – nemůžu již být nadále jen člověkem, jsem hrdina. Ten, kdo není hrdinou, si nezaslouží žít. Je zde. To je to místo. Hlavou mu znějí zvuky lesních rohů. Čekají na mě, až je vysvobodím od věčných útrap a zoufalství. Nejsem zoufalý, jsem hrdina. Hořící plamen svíce se zmítá ve větru. Ta moc, která se v tom plamínku skrývá, je přímo nepředstavitelná. Tak málo stačí k tak velkému. Jsem oddán světu. Spasím je jako samotný Prometheus, přinesu život do jejich dnů.
Prométheus, stvořitel člověka, titán, hrdina. Přinesl lidem život, přinesl jim oheň. Spasil je. V uších mu tato legenda zní stále dokola a dokola. Vrývá se mu hluboko pod kůži, zatímco upírá zrak do plamene, který ukrývá tajemství. Je to on, jsem to já. Prométheus. Přináším oheň do jejich života, spasím je. Slyšíte mě? Spasím vás. Jeho duše křičí ze všech sil, slova se derou na povrch. Je ticho.
Budu slavnější než Hérostratos. Budou si mě pamatovat.
Damnatio memoriae. Zapomnění. Jeho čin se zapsal do historie. Byl nositelem ohně, který by na popel spálil i ten největší ze všech chrámů. Byl slavný, je slavný. Je slavný. Zapomněli na něj. Damnatio memoriae. Zapomněli. Zapomněli. Směje se nad tou absurdností.
Budu slavnější, jsem hrdina. Budou si mě pamatovat. Oheň se rozlévá v jeho srdci. Svírá jej v rukou. Oči jiskří. Žár.
Kvílení do noci. Já jsem hrdina. Já. Spása. Spása, spása… Ozvěna kanonicky opakuje. Spása. Popadá dech, je mu těžko na plicích. Kouř ho pronásleduje. Neví, proč by se měl obracet a vracet se zpět. Neměl by.
Místo ho k sobě spoutalo řetězy. Cítí jak jej táhne zpátky k sobě. Nemůže odejít. Je tažen neviditelnou silou, silou jakou mají pouze posvátná místa. Vrací se.
V uších se mu rozléhá známá melodie. Symfonie na počest velkého člověka, na počest hrdiny. Sfoukne plamen svíčky.
Jsem hrdina.
Hoří.