Pozn. red: V těchto dnech uběhne rovných sto let od tzv. Pivního puče. Jednalo se neúspěšný pokus o nacistický státní převrat v Německu, který se odehrál v bavorském Mnichově z 8. na 9. listopad 1923. Nad pozadím tohoto neblahého výročí se zamýšlí absolvent Wichterlova gymnázia Antonín Hummel. Vzhledem k rozsáhlosti jeho textu jsme jeho zamyšlení rozdělili do dvou částí.
Jak demokracie (dočasně) zvítězila v Německu
Před 100 lety se Adolf Hitler pokusil v Mnichově o převrat, později nazvaný Pivní puč. Tím ukončil první kapitolu historie Výmarské republiky. Abychom mohli Výmarskou republiku, její vzestup i pád pochopit, musíme se vrátit o pár let zpět.

Když 3. 3. 1918 Rusko podepsalo Brestlitevský mír, vítězství Německa v 1. světové válce se mohlo zdát nevyhnutelné. Spojené státy americké sice o rok dříve vstoupily do války, ale Francie byla blízko zhroucení. Jedna úspěšná německá ofenzíva posílená vojáky z východu měla zajistit vítězství na západní frontě. Ale Ludendorffova ofenzíva byla zastavena a dohodové mocnosti začaly protiofenzívu. V září již bylo jasné, že válka je prohraná. Zanedlouho se začali hroutit všichni spojenci Německa, nejprve Bulharsko, nedlouho potom i Rakousko-Uhersko a Osmanská říše. Bylo nutné požádat o mír. Prvním důležitým krokem bylo demokratizovat Německo a to ze dvou důvodů. Zaprvé to byla snaha na svou stranu dostat amerického prezidenta Wilsona. Pokud Německo ukáže snahu demokratizovat se, možná získá lepší pozice pro mírovou smlouvu. Druhým důvodem bylo zbavit se viny za porážku. Pokud o mír požádá nový kancléř, málokdo bude vinit císaře Viléma nebo generály Hindenburga a Ludendorfa. Dokonce možná budou moci získat moc zpět od nepopulární vlády vojenským převratem. Takto vznikl mýtus o bodnutí do zad.

Před 1. světovou válkou v Německu existoval demokraticky volený parlament, Reichstag, s limitovanými pravomocemi (například vládu jmenoval pouze císař). V Reichstagu fungovalo pět hlavních stran: Německá konzervativní strana (monarchističtí protestantští konzervativci), Centrum (katoličtí konzervativci), Národní liberální strana (pravicoví liberálové), Pokroková lidová strana (levicoví liberálové) a Sociálně demokratická strana (SPD). SPD se během války rozdělila na Většinové sociální demokraty (MSPD) pod vedením Friedricha Eberta, kteří chtěli reformovat liberální stát a vyhnout se tak revoluci, Nezávislé sociální demokraty (USPD), kteří chtěli okamžitě ukončit válku a nevadila jim revoluce a Spartakovce pod vedením Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové, kteří chtěli zavést v Německu sovětský systém.
3. října byl kancléřem jmenován liberální princ Maxmilián Bádenský s podporou sociálních demokratů, liberálů a katolických konzervativců. O den později německá vláda požádala o mír. Ještě se pokusila o ústavní reformy, které by v Německu vytvořily konstituční monarchii, ale bylo už příliš pozdě. Vedení německého námořnictva se rozhodlo pro jednu poslední velkou bitvu s Britským královským námořnictvem. To bylo pro posádky lodí, které se měly tohoto sebevražedného útoku zúčastnit, neakceptovatelné. Všichni věděli, že válka brzy skončí. Nejprve někteří námořníci odmítli vyplout. Poté, co byli zatčeni, se 3. listopadu 1918 vzbouřily desetitisíce námořníků v Kielu a zanedlouho ovládly město. V dalších dnech se povstání rozšířilo do ostatních německých přístavů – Hannoveru, Brunswicku, Frankfurtu a Mnichova. Do konce měsíce abdikovali všichni monarchové v Německu, ale ostatní státní úředníci a policisté byli ponecháni na svých místech.

Dne 9. listopadu 1918 abdikoval císař Vilém a utekl do Nizozemska. Ještě ten den převedl Maxmilián Bádenský funkci kancléře na předsedu MSPD Eberta a sám se stal regentem. Mezitím předseda Spartakovců Karl Liebknecht plánoval vyhlásit sovětskou republiku, což v kombinaci s protesty v Berlíně přesvědčilo MSPD také vyhlásit republiku. Ten den tak došlo k dvěma vyhlášení republik, jedné demokratické a jedné sovětské. Na západní frontě se v té době organizovali Freikorps, polovojenské jednotky s cílem porazit bolševistickou revoluci.
V následujících dnech vedle sebe fungovaly dvě státní struktury. Na jedné straně státní úředníci, kteří spolupracovali s Centrum, liberály a MSPD a na druhé straně revoluční rady, které obsahovaly zástupce MSPD, USPD a dalších levicových skupin. Ebertovy se podařilo obě struktury ovládnout, zavést mnoho progresivních reforem (8-hodinový pracovní den, všeobecné volební právo…) a zařídit, že rozhodnutí o novém státě provede demokraticky zvolené ústavodárné národní shromáždění.
V prosinci 1918 došlo ke krátkému povstání Lidové námořní divize v Berlíně. Po krátké bitvě bylo dohodnuto, že se divize vrátí na svou základnu. Důležitější byly politické následky: USPD se rozhodla opustit vládu a spartakovci si založili vlastní stranu – Komunistickou stranu Německa (KPD). Situace v Německu se pomalu začala dostávat do stavu, kdy bude budoucnost liberální republiky zajištěna. Spartakovci se museli rozhodnout, co budou dělat. Někteří, například Rosa Luxemburgová, chtěli kandidovat a vyhrát volby do ústavodárného shromáždění. To se ale nikdy nemělo stát – většina strany se rozhodla bojkotovat volby a dostat se k vítězství přes násilnou revoluci.

K povstání spartakovců došlo pouhé dva týdny před volbami. Komunistům se podařilo obsadit některá sídla novin, ale nepodařilo se jim revoluci rozšířit mimo Berlín. Ebertova vláda, postrádající spolehlivé vojenské jednotky schopné povstání potlačit, se obrátila na Freikorps. Pokud bylo u těchto pravicových, většinou monarchistických milic něco jisté, tak to, že v boji s komunisty se na ně dá spolehnout. Po jejich příchodu do Berlína bylo povstání do několika dní poraženo. Po několika dnech byli vůdci revoluce, Liebknecht a Luxemburgová, nalezeni a bez soudu popraveni.
Dne 19. ledna 1919 se konečně, poprvé od začátku války, konaly volby do Reichstagu. Tentokrát měl sloužit nejen jako parlament, ale také jako ústavodárné shromáždění. Výsledky byly jasným vítězstvím pro demokracii. Komunisté nekandidovali, monarchističtí konzervativci získali pouhých 10% hlasů. SPD, Centrum a liberálové získali dohromady přes 80% hlasů. Výsledkem byla jedna z nejprogresivnějších ústav v Evropě.
