Maryša v Národním? Zlatí Bezručáci!

Národní divadlo, premiéra 23. listopadu 2017, režie: Jan Mikulášek

Tragédie bratří Mrštíků v nastudování Jana Mikuláška byla opravdu hrou, v níž o kafe vůbec nejde. To je ale tak zhruba vše, na čem se panem režisérem shodnu.

Ten se pokusil uchopit klasickou hru moderně a silně ji aktualizoval. Jak se tento záměr naplnil? Domnívám se, že vůbec. Celkový dojem pak bohužel nezachránily ani výkony špičkových herců, kteří byli obsazeni do hlavních rolí. Zdá se mi, že základní myšlenka tragédie se z této inscenace úplně vytratila. Celý děj byl narušován spoustou „akčních” scén, v nichž herci zbytečně přehrávají. Hlavní hrdinka tragédie je přece poslušná dcera, která klade rodičům pouze tichý, ale znatelný odpor. Místo toho divákům ND naservírovalo ukřičeného a ufňukaného spratka, který se skoro půl hodiny polonahý válí po zemi. Na pováženou je také režisérova odvaha sáhnout do klasického textu bratří Mrštíků a doplnit ho scénou, kterou oba bratři nikdy nenapsali. Je to konkrétně výstup, v němž se revoltující Maryša na scéně na protest pokusí podřezat. Jedna věc je dát klasickému představení moderní kabát, ale změnit podstatnou měrou děj dramatu – to už je podle mého názoru za hranou.

Ráda bych podotkla, že některé „živé rekvizity” celkem splnily účel, co se týče navození atmosféry. Chodící „kukuřice”, jak je v divadle nazvala má přítelkyně, stoprocentně vystihly nepříjemnou a srdcervoucí atmosféru tohoto dramatu. Bohužel tato disonance nevycházela z hlavní myšlenky děje, ani kostýmy komparsu na ni nijak neodkazovaly. Jednoduše – byly tyto kostýmy směšně děsivé a umocněné skřípáním surrealistické scénické hudby v pozadí. Na diváka to opravdu působilo srdcervoucím a bubínky praskajícím dojmem. Domnívám se, že živé rekvizity účel splnily. Tedy – skoro. Další rekvizity, kelímky nebo mouka, které byly po jevišti hojně rozhazovány během ukřičených projevů ostatních herců, působily poněkud rušivě. Byla jsem z toho tak zoufalá, že jsem radši počítala kelímky na zemi, abych dění na jevišti nemusela příliš sledovat.

Nevím, zda to je jen můj dojem, ale kdybych nevěděla, že je Maryša zasazená do slováckého prostředí, vůbec bych to ze hry nepoznala. V inscenaci mi chyběly alespoň náznaky moravského folklóru, ať už slovácké kroje nebo alespoň tóny cimbálu. Jan Mikulášek ve své modernistické posedlosti potlačil veškeré odkazy na moravskou vesnici na konci předminulého století. Vesměs pražští herci měli s dialektem hry potíže, ten ostatně zazníval výrazně jen v první třetině.

Je možné, že kdybych o ději Maryši základní neměla povědomí, celé hře bych asi neporozuměla a ani by mi nedošlo, co měl vlastně představoval závěr hry. Uznávám, že mé hodnocení může působit poněkud negativně. Na svou obranu ale musím podotknout, že jsem excelentní a dech beroucí inscenaci Maryši zhlédla v divadle Petra Bezruče v Ostravě. Do Zlaté kapličky jsem proto vcházela s jistým očekáváním. Očekáváním, které toto představení nenaplnilo.

Ve svém věku osmnácti let nepatřím k divákům konzervativním nebo staromilským. Nicméně se domnívám, že takto avantgardní představení patří stoprocentně do jiného divadla, ne do Národního. Kdybych neměla studentskou slevu, požádala bych o vrácení peněz.


Současná redakce

Bývalí redaktoři