Muselo to takhle dopadout?

Dvě hodiny po půlnoci. Konečně vylézám z postele. Chtěl jsem vyjít dříve, ale nebyla příležitost. Až teď. Potichu si obouvám boty, nasazuju čepici a vycházím z pokoje, dále po schodech dolů a zadními dveřmi pryč. Svižným krokem mířím tichou nocí k cíli. V obci ani noha. Přede mnou se vynořila budova obecního úřadu. Z kapsy jsem vytahuju štětec a malou tubu barvy. Jdu na to. Na stěnu jsem slova píšu tak rychle, jak to jen jde. Teď rychle pryč, není tady bezpečno.

Sotva jsem ulehl do postele, ozývá se z venku rachot. Sirény! Okamžitě jsem jsem na nohou a běžím se na chodbu. Ve dveřích vrážím do rozespalé matky. Je bílá jako stěna. Chce něco říct, ale na to není čas. Mířím po schodech dolů, kde už stojí otec. Vyměňujeme jsme si pohled. Já vím vše, on nic. Řítíme se ze dveří. Všichni pádíme za jekotem sirén. Srážíme se, ale ženeme se kupředu. Kdo přijde poslední, s tím bude zle. Nepsané pravidlo. Nedochvilnost se neodpouští. Celý dav se tlačí do středu vesnice, k obecnímu úřadu.

Před budovou stojí policejní kordon, v čele s velitelem. Dav utichl. Velitel, ten obtloustlý, sešlý a brunátný blbec, ukazuje významně prstem na stěnu za sebou, kde se lesknou čerstvě napsaná slova: „Brunátné prase.“ Dvě slova, jen dvě zdánlivě bezvýznamná slova, úplná blbost. Ale na blbosti se tady nehraje, za blbosti se pyká.

Mezi lidmi to začíná šumět. Hluk sílil. „On to byl!“ „ Tamten!“ „Ten vpředu!“ Rozhlížím se a je mi jasné, všichni vědí. Konec. Někdo mě zahlédl. Někdo mě napráskal. Krysa! Ve snaze zachránit si vlastní krk, obětují cizí. Musím pryč, než si mě ten brunátný prasák všimne. Jestli mě chytí, jsem ztracen. Ztracen já, ztracena má rodina. My všichni.

Rychle a nenápadně jsem vybíhám z davu. Ženu se mrtvými ulicemi s hlavou plnou myšlenek. Byl to jen neškodný žert. Neškodný? To jsem namlouval jen sám sobě. Prý neškodný, já hlupák! Byla to provokace. Chtěl jsem vědět, co se stane. Nikdo si nic nedovolí. Nikdy. Všichni, ti bezejmenní, jsou ovce, hloupé bečící ovce. Chtěl jsem vzbudit odpor, dát šanci nám, co jsme ještě nezcvokovatěli, ale vyhnal jsem jen krysy z děr. Práskači jedni. Až mě chytí, snad mě alespoň umučí, jako pravého mučedníka. Jako hrdinu.

U domu na okraji vesnice se v přítmí někdo krčí. Zastavuji jsem se a pomalu mířím ke stínu. Poznávám tu tvář. Matka, bledá a mrtvolná, natahuje ruku. Zbraň. Nehnutě pozorujeme jeden druhého. Pochopil jsem. Z matčiných úst zaznívají poslední slova: „Muselo to takhle dopadnout?“

Současná redakce

Bývalí redaktoři