Petr Lexa Přendík: Kronikářem jsem se stal omylem

Petr Lexa Přendík. Jméno známé pro ty, kteří pobývají v městské části Ostrava-Jih. Právě tam na městském úřadě totiž sedí nejmladší ostravský kronikář. Vystudoval Filozofickou fakultu Ostravské univerzity a ve svých 32 letech má na kontě značné úspěchy. Podílí se na tvorbě řady knižních publikací, přispívá do časopisů svými články o historii i současnosti regionu a od roku 2020 pořádá komentované vycházky po Ostravě pod projektem Ostravské pěšiny.

Petr Lexa Přendík, zdroj: https://prendik.cz/o-mne/

Jaká je práce kronikáře? Co to obnáší?

Obnáší to spoustu věcí. Musíte mít všeobecný přehled, znalost českého jazyka a slohu. Nesmíte být úplně introvert, musíte umět komunikovat s lidmi, ptát se jich a občas mezi nimi kličkovat. Musíte se zajímat o místo, kde žijete, respektive o místo, o kterém píšete. Také je potřeba umět pracovat s technikou, jako je skener, editory a tak podobně. Myslím, že to je základ k tomu, aby se člověk stal kronikářem. Kdybych to shrnul: kronikář je osobou mnoha řemesel.

Má psaní samotné kroniky nějaká pravidla?

Pravidla má spíše ve smyslu ustanoveného zákonu. Kdybychom chtěli být úplně přesní, tak je tam taková kouzelná formulace. Jedná se o zákon 132 z roku 2006, cituji: ,,Zápis do kroniky se provádí nejméně jedenkrát za kalendářní rok. O obsahu zápisu rozhoduje obec.“ A to je všechno. Ve výsledku je jedno, jestli napíšu jeden odstavec, že byl dobrý rok a že tady žilo sto tisíc lidí, nebo to rozepíšu do dvou knižních svazků. V zákoně tedy není ustanoveno, co by kronika měla obsahovat. Měla by o tom rozhodovat obec, ale ta většinou nechává důvěru v osobě kronikáře. Co tam člověk napíše, to tam bude.

Jak jste se k práci kronikáře dostal? Táhlo vás k tomu něco v mládí?

Už jako osmileté dítě jsem si začal psát sešit, který do dneška opatruji. Je na něm napsáno Kronika česká, psal jsem si do něj poznámky z vlastivědy a kreslil obrázky – Karla IV., Jana Lucemburského, Komenského, Masaryka a podobně. Jednoho dne jsem rozstříhal prvouku a obrázky z ní jsem tam nalepil, takže to vypadalo velmi hezky. Na základní škole mě bavil dějepis a asi v osmé třídě mě učitelka poslala na dějepisnou soutěž o Ostravě S bílým koněm ve znaku. Na střední škole jsem si začal dělat různé výpisky o historii Ostravy, protože mě to město velmi fascinovalo.

Pak jsem si založil Facebook a zaměřoval se na fotohistorii. Vytvářel jsem příspěvky se starými pohlednicemi a fotografie s porovnáním, jak stejná místa vypadají dnes. Mělo to velký úspěch a jednoho dne si toho všimnul projekt Paměť Ostravy. Pozvali si mě k sobě v domnění, že jsem pamětník. Zjistili, že pamětník nejsem, ale že jsem schopný shromažďovat materiály, a že už jich mám docela dost. Takže si mě u projektu nechali jako koordinátora a začal jsem dělat přednášky. Což bylo úspěšné. Když jsme připravili jakousi premiéru o Jubilejní kolonii, přišlo přes sedmdesát lidí a nemohli se ani vejít do prezenční místnosti. Do té doby nikdo tady takhle s historií nepracoval. Brzy si těchto pořadů všiml tajemník městského obvodu Ostravy-Jih a chodil na přednášky asi půl roku. Nakonec mě oslovil, že obvod hledá kronikáře a jestli bych to nechtěl dělat. Kývnul jsem na to. Při studiu vysoké školy jsem to měl dohodou a po dokončení studiu jsem předpokládal, že skončím. Pan tajemník ovšem podal návrh, abych zde mohl zůstat na plný úvazek jako kronikář a věnoval bych se i publikační činnosti. Ve zkratce by se tohle všechno dalo popsat jako velká náhoda a omyl zároveň.

Sám jste zmínil svou publikační činnost, vydal jste už několik knih. Považujete se za spisovatele?

Ne, spisovatel je podle mě někdo, kdo píše román nebo poezii, kdo vydává něco ze sebe. Já tahám z ostatních všechno a dávám to na papír. Já jsem spíš, jak bych to nazval, reportér času. Samozřejmě člověk k tomu musí něco umět, musí sestavit různorodé materiály do přehledného celku. Vždycky se snažím, aby mé knihy byly všestranné. Nechci, aby byly pouze textové. Chci, aby v nich byly také historické a současné fotografie, odborný text, vzpomínky pamětníků, aby si zkrátka každý našel to své. Hlavní důraz kladu na historické obrázky, ty mám totiž nejradši. Vždycky si usmyslím, že čtenář knihu ani nemusí celou přečíst, pro začátek stačí, když půjde jen po těch obrázcích. Snažím se proto do popisků fotek a ilustrací dávat hlavní myšlenky knihy. Takže když si někdo prolistuje fotky, tak pochopí, o čem celá kniha je. A koho to chytne, tak se zaměří i na další texty.

Letos žádná kniha nevyšla, plánujete ještě něco vydávat?

Ne, protože tento rok mám úplně zasekaný. V Jubilejní kolonii jsme teď dostavěli muzeum. Je to byt, který vypadá jako z přelomu 30. a 40. let. Od června se tam prováděla rekonstrukce, natáhly se dobové omítky, dřevěné podlahy, kachličky a podobně. Dělalo se vše tak, aby to vypadalo jako opravdu z té doby, jak to máme zachováno na historických fotografiích. Práce zabrala spoustu času. Nyní chodím po blešácích a hledám, co by se nám ještě hodilo. Do toho je strašná spousta práce s dalšími projekty. Pokud všechno klapne, vyjde další kniha o sídlišti Nové Výškovice až příští rok před Vánoci.

Předpokládám, že máte ostravské kořeny. Narodil jste se tady, studoval jste Ostravskou univerzitu. Co vás vedlo k tomu zůstat v Ostravě? Přece jen, spousta mladých lidí odjíždí pryč za studiem.

To je špatně položená otázka. Spíš bych se ptal, proč bych zde zůstávat neměl. Ostrava je město, kde je všechno, a zároveň to není takové velkoměsto jako Praha. Miluji magičnost Prahy, ale žít bych tam nechtěl. Ostrava je specifické město. Nemáte zde pouze jedno historické jádro a kolem něj prstence dalších částí, ale těch jader je tady několik. Zároveň všude dnes najdete nějakou tu zeleň, ať už přírodní nebo třeba bývalé haldy. Myslím si, že Ostrava je ideální město pro život. Od devadesátých let udělalo velký pokrok. Do té doby bylo, jak se říká, dojebane. Dneska mi v Ostravě nic nechybí.

Když jsme u té Ostravy, jaké je vaše oblíbené místo v tomto městě?

Není jen jedno, je jich hned několik, ale především Jubilejní kolonie, Bělský les, Husův sad, Masarykovo náměstí a obecně centrum. Jsou mi sympatické Vítkovice, Hlavní třída v Porubě, Stará Poruba. Hošťálkovice mám rád pro jejich odlehlost, klid a dopravní nedostupnost. Dále Proskovice, ty jsou na konci města, nemístní člověk by ani nepoznal, že je stále v Ostravě. A ještě bych dodal náměstí Svatopluka Čecha v Přívoze a novoveské rybníky.

Vy jste dále zakladatelem Ostravských pěšin. Zajímalo by mě, kde se zrodil nápad něčeho takového?

Vlastně to celé vzniklo trošku – zase – omylem. Už dříve jsem dělal komentované vycházky v rámci své činnosti na úřadě a začaly mě oslovovat různé instituce, zdali by nebylo možné udělat vycházku i někde mimo náš obvod. V té době jsem psal knihu Procházky Ostravou pro nakladatelství Albatros a ono mi v přípravě kapitol nechalo úplně volnou ruku, pouze chtěli knižního průvodce. Takže jsem to celé sepsal, ale pak jsem si uvědomil, že vlastně nevím, jestli to ty lidi bude vůbec bavit. Všechny podklady jsem měl a rozhodl jsem se to tedy vyzkoušet před zasláním do Albatrosu přímo v terénu. Když jsem dělal první vycházku, což byl Bělský les, přišli jen asi tři lidé. Na další jich přišlo ale už pět, později se to dál stupňovalo. Zjistil jsem, že lidé rádi poznávají naše město, a nějak postupně se z toho vyvinuly Ostravské pěšiny. Dneska se projektu dostalo značné popularity. Když vyhlásím téma nějaké vycházky, přijde i více než stovka zájemců. Jednoduše se to celé postupně rozrůstá, od letošního roku promítám přednášky v kině Luna, kam přijde vždy okolo pěti set lidí. Úžas!

Rok založení projektu je covidový rok 2020. Jak to fungovalo za pandemie?

Covid mi vlastně nahrál. Během opatření se sice nemohlo scházet se uvnitř, ale venku to nevadilo. Málokdy se stalo, že bych musel vycházku zrušit. Zároveň lidé doma neměli co dělat, a díky tomu jsem mohl využít situace. Dokonce jsem v té době křtil knihu Procházky Ostravou a zrovna byla přísná opatření, že jsme se nemohli přiblížit na dva metry, takže jsem to pořádal u rybníka v Nové Vsi s plánovanými rozestupy. Zájemci si tu knihu měli chodit kupovat postupně k rybníkům od 14 do 16 hodin, protože byla uzavřená i knihkupectví. Jenomže to dopadlo tak, že naráz přijely autobusy s davy ve stejný čas, takže nás tam bylo opravdu hodně. Říkal jsem si, že to bude můj konec, ale nestalo se nic a kniha se prodává dodnes.

Čerpáte ze zmiňované knihy informace na vycházky?

Ne, skoro všechny okruhy, které jsou v knize, jsem nabízel ještě před Ostravskými pěšinami. U druhého dílu už to byl vyloženě výcuc z komentovaných vycházek.

Recyklujete třeba některé okruhy?

Vlastně všechny. Snažím se je recyklovat v rozumné míře. Jsou okruhy, které opakuji často, a okruhy, které stačí otočit jednou za rok. Zrovna teď mám v repertoáru kolem šedesáti témat na vycházky, a ne všechny můžu dávat znova a znova. Takové top okruhy jsou Jubilejní kolonie, historie ostravských kaváren a poslední dobou také svinovské rezervace Rezavka. A co lidi láká, je ostravská prostituce. Občas se snažím nabídnout i trochu lechtivé téma.

Zeptala bych se ještě na poslední otázku. Co byste vzkázal svému mladšímu já?

Velmi jednoduše: ,,Nemrhej časem.“

Současná redakce

Bývalí redaktoři