Tomáš Krchňák: Cílem není pospíchat, ale užívat si vše okolo nás

Jeden z učitelů chemie na naší škole – Tomáš Krchňák, se rozhodl vycestovat do Nepálu a podívat se do nejvyšších hor naší planety. Myslím, že není nutné zmiňovat, že to jsou Himaláje. V tomto rozhovoru vám přiblíží, jaké to tam bylo, a podělí se o pár zajímavostí, které jste nemuseli nutně vědět!

Proč jste se rozhodl tam jet?

Hlavním důvodem byla rozhodně pěší turistika. Mou velkou vášní je chození po horách a říkal jsem si, že jednou za život by bylo pěkné se podívat i do těch nejvyšších. To poslední šťouchnutí k finálnímu rozhodnutí udělal jeden můj vzdálený bratranec, který tento zážitek absolvoval a popisoval ho velmi pozitivně. Tím mě ještě více nalákal a já o tom začal vážně přemýšlet.

Jel jste sám?

Ano i ne. Jel jsem s patnácti lidmi v rámci cestovky, ale nikoho z nich jsem neznal. Ženu by takovýto výlet lákal, ale domluvili jsme se, že ho teď uskutečním já a sám. Bylo to hlavně kvůli tomu, že máme malé děti a ty bychom tam vzít nemohli. Ale nebránil bych se tomu, abychom nějaký další track za těch pět deset let zopakovali, my dva a naše děti, spolu, pokud nám to zdraví dovolí. Kdyby se ta možnost naskytla, rád bych se tam vrátil.

Jak moc dopředu se ten track musel plánovat?

Začal jsem s tím přibližně půl roku dopředu, domluvil jsem si s panem ředitelem neplacené volno, abych mohl track vůbec uskutečnit. S rodinou jsem vyřešil, jestli by jim nevadilo, že budu tak dlouho pryč. Nakonec jsem si koupil nějaké vybavení, ale to se dělo až měsíc, dva před odjezdem.

Bylo to pro vás fyzicky náročné?

Fyzicky náročné ano. Pohybovali jsme se šestnáct dní ve vysoké nadmořské výšce a od pěti tisíců metrů už je cítit, že toho kyslíku je tam výrazně méně. Na to si člověk po nějaké době zvykne. Program byl vymyšlený tak, že aklimatizace na změnu tlaku probíhala postupně a drtivá většina neměla vůbec žádné problémy. Výjimečně se objevily menší zdravotní potíže jako bolest hlavy, což za takových podmínek je relativně normální věc. Nicméně druhý týden tracku už to to bylo mnohem lepší než na začátku.

Měl jste nějakou přípravu před odjezdem?

Ne, neměl. Obecně hodně sportuju, běhám a chodím po horách, ale nikdy jsem neabsolvoval takhle dlouhý track. Na to, že bych si všechno nosil a denně chodil nějakou porci kilometrů, jsem úplně připravený nebyl. Ale myslím si, že jsem to fyzicky zvládal celkem dobře a neměl jsem žádný zásadní problém. Je pravda, že jsme nechodili úplně dlouhé trasy. Za den jsme ušli kolem dvanácti kilometrů, někdy víc, někdy míň. Může to vypadat jako nic moc, ale v té nadmořské výšce a v nízkých teplotách to nebylo nejjednodušší. Spíše jsme zdolávali ty výškové metry než dálkové. Myslím, že naše rekordní převýšení bylo dvanáct set metrů a to už bylo opravdu hodně.

Jaké prostředky jste použil k cestě do hor?

Letěli jsme z Prahy, přes Dubaj, až do Káthmándú, což je hlavní město Nepálu. Druhý den brzy ráno jsme letěli vnitrostátním letem do Lukly, která leží už v těch vyšších oblastech. Toto letiště je považováno za nejnebezpečnější na světě, protože je skryté v horách, přistávací dráha má přibližně 500 metrů a je nakloněná do 45 stupňů. Letadla přistávají do kopce a odlétají z kopce.

Samotný let do Lukly paradoxně netrval dlouho, nějakých patnáct minut. Dostali jsme se během tak krátké doby z údolí, z nějakých pěti set metrů nad mořem až do skoro tří tisíc metrů.

Do jaké výšky jste se dostal?

Nejvýš jsme vystoupali do pěti tisíc šest set padesáti metrů. To je mnohem výš než například Mont Blanc a vlastně všechny evropské hory. Ale v kontextu Himalájí jsou to takové malé kopečky. Na fotkách, které jsme tam pořídili, to vypadá jako nic.

Bojíte se výšek?

Bojím, ale většinou jsme chodili po cestách. To nebylo nic jako Tatry, kde máte i řetězy. To se nám stalo v Nepále jenom jednou.

Největší problém se závratí jsem měl přes visuté mosty. Ty jsou opravdu vysoko, třeba i sto až dvě stě metrů nad údolím a je zcela normální, že se docela houpou. A když na něm potkáte nějaké zvíře, které jde proti vám, tak to není nejpříjemnější. Je zcela normální potkat na nich osly, jaky či jiná zvířata.

Ke konci, když už jsem těch údolí přešel hodně, jsem si na to už docela zvykl. V nižších oblastech to byl jeden most za druhým.

Je to v Nepálu hodně jiné než tady v Evropě?

Je pravda, že jsem si musel odvyknout od určitých evropských standardů. Jel jsem třeba po silnicích, které tam vlastně skoro nejsou, pomalu jen kousek asfaltu na pěšině. Z ničeho nic cesta skončí a jede se po hlíně.

Nebo peníze. Nejhodnotnější bankovku mají v hodnotě asi osmi dolarů. Když jsme tam přijeli, vyfasovali jsme takový balík peněz a s tím jsme hospodařili.

Obecně i hygienické návyky byly horší, ale na to všechno jsme byli připraveni.

Co nejzajímavějšího jste tam viděl nebo zažil?

Zaujalo mne, že se tam topí jačími výkaly. Jelikož ve vyšších oblastech neroste téměř nic, nedá se topit dřevem. Řeší se to tím, že jačí exkrementy vyplácají do placek a ty usuší. Poté je přidají do kamínek a to je jejich jediný zdroj tepla.

Dalším zážitkem bylo i chození po ledovci. Dvakrát jsme šli přímo přes něj, což bylo trochu náročnější. Bylo zajímavé, jak je členitý, plný průrev, mezi kterými jsme chodili. Bohužel byl posypaný štěrkem, takže nešlo o čistý led, ale takový „špinavý“. Stojí za zmínku říct, že v oblastech, ve kterých jsme se pohybovali, nebyl sníh, jako ho známe my. Ten by člověk našel až na nějaké té šestitisícovce a výš, což pro mě nebylo realizovatelné.

Když člověk vyjde trošku mimo turistické cesty Káthmándú, ocitne se najednou v jiném světě. Byl jsem v například nějaké restauraci a ten pohled byl vskutku šílený. Vypadalo to, jako kdybyste přišli k někomu do obýváku, kde se vaří, spí a zároveň tam máte nachystaný stůl s jídlem. Pokrmy jako takové byly dobré, vždy se daly bez problémů sníst. Jenom to prostředí bylo úplně něco jiného, než na co jsem byl zvyklý. Také tam bylo strašně levno, jedno jídlo vyšlo v přepočtu na české koruny na dvacet, třicet korun.

Jelikož v tak vysokých horách mají k dispozici jenom čočku, rýži a nějakou tu zeleninu, smíchají dohromady právě tyto tři ingredience a mají z toho plnohodnotné jídlo – Dal Bhat. Je relativně chutný a dejme tomu i výživný. Taková malá zajímavost je to, že ho jí jenom jednou rukou. Levá ruka zůstává vždy čistá.

Velká část z nich je negramotných. Neumí psát, neumí číst a jsou chudí. To si člověk tady ani nedokáže představit. Ale i přes to, jak žijí, většina vypadala vcelku spokojeně.

Co se vám líbilo nejvíce?

V mém případě vítězí rozhodně samotné hory jako takové. Pohledy z nich byly opravdu nádherné a stálo za to si jen tak sednout a kochat se. Nebylo kam spěchat, protože když se z té túry vrátíte moc brzo, tak ve vesnici není nic moc co dělat. Takže ono je ve výsledku lepší si užívat ty výhledy bez ohledu na čas. Cílem není pospíchat, ale užívat si vše okolo vás. Kromě hor se mi líbily i výhledy na ledovcová jezera. Ta sice byla dál od Everestu, ale byla opravdu krásná.

To vše je neopakovatelné a já jsem rád, že jsem měl tu možnost to vidět. Nikde jinde na světě nic takového nenajdete.

Najde se i něco, co se vám nelíbilo?

Celkově asi ne. Jediná nevýhoda tracku, který jsme šli, byl fakt, že je turisticky vytěžovaný. To znamená, že tam bylo docela dost lidí.

V nižších oblastech, kde track začínal, jich bylo opravdu hodně. S narůstající výškou počet turistů naštěstí klesal. Potom jsme se vraceli jiným údolím, kde už nebyl skoro nikdo, a to bylo mnohem hezčí. Nejen kvůli té „samotě“, ale celkově to údolí bylo zajímavější.

Kde jste byl ubytovaný?

Skoro každou noc jsme spali jinde. Ubytování nám zajistila cestovka, se kterou jsme jeli. Spali jsme v lodžích, což jsou takové chaty, ve které jsou dvě a více postelí. Těch možností, kde spát, je tam opravdu hodně. Vždy, když jsme odněkud šli, jsme se dostali do další vesnice a tam se ubytovali. Tohle jsme opakovali těch šestnáct dní vkuse. Pokud si dobře pamatuji, pouze dvakrát jsme spali na stejném místě víckrát.

Co byste udělal jinak, kdybyste tam jel znovu?

Rozhodně bych si vzal méně věcí, abych měl lehčí batoh. Bral jsem s sebou patnáctikilovou krosnu a teď už vím, jakým způsobem by se to dalo odlehčit na takových deset kilo. Samozřejmě v té době jsem nebyl tak zkušený, abych dokázal správně vyhodnotit, co si sbalit a co ne. Zjistil jsem, že mých sedmero triček bylo absolutně zbytečných. Teď bych si vzal tři a postupně si je pral. A s většinou věcí, které jsem s sebou bral, to bylo takhle. Nebalil bych si tolik jídla. Většinou byla možnost se někde najíst nebo se dalo případně dokoupit jídlo v obchodě. Jediné, co jsem dokoupit nemohl, bylo maso. Byl jsem na to připravený, ale občas by přišlo vhod. Příště bych se poučil a vzal si pár balíčků sušeného masa, jako to udělali ostatní. Samozřejmě jsem od nich pár kousků dostal, ale tak pro příště už budu vědět.

Současná redakce

Bývalí redaktoři