Tomu je třeba učinit konec

(Pozn. redakce, Měr) Maturitní slohové končí ke své škodě v archivu gymnázia a později v makulatuře. Je to přitom velká škoda, neboť se nezřídka jedná o dílka pozoruhodná. Rozhodli jsme se vám zpřístupnit několik zajímavých maturitních písemek, jež vznikly na jaře 2024. Prvním textem, který publikujeme, je klíčová povídka Matěje Rufera. Klíčová povídka, či klíčový román jest literární dílo, které na první pohled vypráví fiktivní příběh, ve skutečnosti však ukrývá narážky na skutečné osoby a události. Dosti ovšem literární teorie a začtěme se do politického thrilleru Matěje Rufera (4. D), jenž je rozvedením výchozího textu převzatého z knihy Jana Balabána. Příběh fiktivního politika Tomáše Matury začíná ve chvíli, kdy tento nadějný muž vytahuje ze schránky dopis. Dopis, jenž ho postaví před zásadní rozhodnutí.

VÝCHOZÍ TEXT

Ani nevěděl, jak se dostal domů. Prokletý dopis se ze schránky samozřejmě neztratil, zázraky se nedějí. Svítil tam, jako nějaká radioaktivní substance, kterou je nejlepší obejít širokým obloukem, ale na tohle není žádný oblouk dost vyklenutý. Otevřel schránku a vytáhl ho ven. Přivřenýma rozespalýma očima nechtě zkoumal písmo na obálce. Ne, to není možné. Tomu je třeba učinit konec. (Jan Balabán, Možná, že odcházíme, upraveno)

Tomáš Matura byl řadový poslanec protikorupčního hnutí NE. Když do něj před téměř patnácti lety vstupoval, byl politickou situací v této republice zhnusen. Měl chuť to změnit.

A opravdu. Na začátku kariéry se mu velmi dařilo a během pár let se mu povedlo propracovat na pozici, kterou zastával nyní. Byl v ní spokojený, a t o ne kvůli penězům, jež za tu práci dostával. Právě naopak. Většinu inkasovaných peněz posílal každý měsíc na dobročinné sbírky a sám žil velice skromně. Jeho spokojenost vycházela z vědomí, že je o jeho nápady zájem. Spokojený byl proto, že mohl svou zemi měnit k lepšímu.

Hrdě cítil, že celé hnutí to má nastaveno stejně jako on. Tedy, ještě nedávno to tak cítil. Poslední dobou ho totiž stále neodbytněji otravovala myšlenka, zda jeho strana stále ještě dostává tomu, co má v programu. To, nad čím stále usilovněji přemýšlel, byly protikorupčnost hnutí.

Hlavní tváří politického seskupení byl jistý agrobaron, podnikatel, kterému všichni říkali Boss. Hnutí na jeho počátku z velké části financoval právě on, a tak se stal jeho pomyslným šéfem.

Na veřejnosti vystupoval jako filantrop pomáhající chudým a obecně o něm bylo známo, že peněz má už dost, tak proč by potřeboval další.

To si myslel i Tomáš. A v rukou přitom držel dopis, který to vše popíral. Bylo mu špatně. Styděl se.

Ta obálka byla od Bosse a on se bál toho, co najde uvnitř. Chvíli přemýšlel, zda ji má vůbec otevírat. Nakonec se rozhodl se do ní podívat a vytáhnout z ní dopis. To se mu však povedlo jen z polovic, neboť z obálky vylétlo i několik bankovek.

Tomáš nevěřil svým očím. Boss osobně ho v dopise žádal o diskreditaci jistého investigativního novináře, který se velmi podrobně zajímal o Bossovo jmění. Pokud by Tomáš Bossovo přání nevyplnil či snad se pokusil dopis použít proti svému šéfovi, mohl by si být jistý, že Boss o něm ví všechno. Jakákoliv vzpoura by znamenala Tomášův konec ve straně.

Na konci dopisu byly ještě připojeny další informace o novináři. Boss Tomášovi na konci psaní vřele poděkoval a popřál mu hodně štěstí.

Tomáš se zhroutil. Bylo to mnohem horší, než očekával. Neustále dokola si pro sebe mumlal: “Ne, ne, ne. To nemůže být pravda.“ Po pár hodinách přemýšlení se rozhodl jednat. Uchopil svůj mobil a vytočil telefonní číslo. Na druhé straně se ozval investigativní novinář. Protože tomu je třeba učinit konec.

Současná redakce

Bývalí redaktoři