Pozn. red.: Napadlo vás někdy, jak by vypadal text zakladatele psychologické literatury F. M. Dostojevského, kdyby tento petrohradský rodák napsal legendární Zločin a trest nikoliv jako román, ale jako poému? O to se pokusila Veronika Hrbáčová. Inspirací jí byl monolog hrdiny románu Rodiona Raskolnikova.
Výchozí text
Matka, sestra, jak jsem je měl rád! Čím to, že je teď nenávidím? Ano, nenávidím je, fyzicky je nenávidím, nestrpím je ve své blízkosti… Prve jsem přistoupil k matce a políbil jsem ji, vzpomínám si… Objímat a myslet si, že kdyby se to dověděla, tak… nebylo by lepší jí to říct? Já sám to udělám… Ano, ona je asi stejná jako já, dodal napínaje usilovně mozek, jako by zápasil s dotírajícími mrákotami. Ach, jak teď tu bábu nenávidím! Snad bych ji zabil znova, kdyby ožila! Ubohá Lizaveta! Proč se k tomu jen připletla…! Podivná věc, že na ni skoro nevzpomenu, jako bych ji ani nebyl zabil…! Lizaveta! Soňa! Pokorné chudinky s pokornýma očima… Tak dobré…! Proč nepláčou? Proč nenaříkají…? Dávají všecko, co mají…, a dívají se pokorně a tiše… Soňo! Tichá Soňo!
Cit, jež jsem k nim kdysi v srdci nosíval,
teď vichr nenávisti prudce zhas.
Snad obejmout je – vnést v mou náruč zas?
Jest nemožné, hnusí se mi každý sval.
Ach, jak jen mé nitro svírá hrůza,
nenávist, bych vzpomněl ji.
A dřív než zvony doznějí,
zabil bych znova, ožít, ta stará lůza.
Spí Lizaveta? Chuděra nevinná,
pokorná, jejíž oči tak zebou.
Zas se ptám, řekni – co je to s Tebou?
Proč ty dvě studny, ta křehká nížina?
Ta krajina, v níž jest ticho. Ticho.
Proč jí nezmítá pláč a dutý vzlyk?
Jak to, že nářek zde ni okamžik?
Jen odevzdání, klid, samota – ticho.
Soňo, tichá Soňo! Co řeknou dál?
Oči tvé živé sám život Ti vzal.