Věci a hrací figurky

Zdroj: Pixabay.com

Hltám svůj oběd a cpu se, jako by to mělo být poslední jídlo mého života. V jedné ruce držím burrito a druhou projíždím zprávy na mobilu. Snažím se je pochopit, najít v nich nějakou šifru nebo alespoň náznak nebezpečí. První esemeska je stará tři minuty. Za ní následuje dalších patnáct a všechny se mi snaží sdělit totéž. Přijeď. Než dojím dezert, mám už koupený lístek do Berlína. Dělá se mi zle z toho množství jídla, které jsem snědla za pouhých šest minut. Chci se zvednout a zanést tác do vozíku, ale pípne další zpráva. Pospěš si. Opustím svůj stůl, doběhnu k barelu s vodou a zběsile do sebe obracím jednu skleničku vody za druhou. Už nevnímám, co se kolem mě děje.

Zmatek v mé hlavě začne opadat až když sedím v prázdném kupé ve vlaku do Německa. Snažím se chronologicky uspořádat události od mé poslední cesty do Berlína až do momentu, kdy jsme obědvala v práci a na obrazovce mobilu vyskočila kamarádčina zpráva. A pak další. A další. Další… Pokusila jsem se jí dovolat, místo toho mi však napsala, ať se přestanu snažit. Mám za ní okamžitě jet, nesmím nikomu nic říct, ale za osm hodin bude pozdě.

Nejsem tolik překvapená, že mi odmítá sdělit, co se děje. Vždycky byla tajemná, nepředvídatelná a na společnost nahlížela s vědeckým zaujetím jako na biologické vzorky naložené ve formaldehydu. Troufám si však tvrdit, že jsem pro ni něco více, že mě pokládá za spoluhráče, nikoliv za postavičku ve hře.
Před půl rokem si koupila luxusní byt v odlehlé části Berlína. Nepracuje a ani nikdy nepracovala. Sama tvrdí, že je věčný student, ale za tu dobu, co se známe, ji před jménem nepřibyl ani jeden titul.
Přes zatemněné okno auta pozoruji ulice a počítám bloky. Taxíkem k ní jedu poprvé, ale okolí je mi povědomé. Řidiči vtisknu do rukou peníze a vyskočím z auta, jen co zabrzdí před budovou s kaskádovými balkóny. Z druhé strany začíná schodiště vedoucí na pavlače, odkud se vchází do jednotlivých bytů. Zazvoním na ten její a chvíli čekám. Přes okno z mléčného skla ve dveřích vidím přibližující se postavu. Nejsem příliš emoční člověk, ale když se přede mnou dveře otevřou, málem mi vyhrknou slzy z očí. Obejmu ji. Je v pořádku.

Usmívá se. Sedíme v obývacím pokoji a dělí nás konferenční stolek s konvicí a šálky na čaj. Zkoumám ji pohledem, ale všechno vypadá jako při starém. Omluvila se mi za to rozrušení. Prý se nic nestalo, jen mě chtěla vidět. Z jejího tónů hlasu jsem nesvá. Opravdu mě přinutila sem dojet, kvůli tomu, že se jí stýskalo? Na to jsem já už trochu „stará“. Náhle zazvoní mobil položený na stolku.

„Nevadí?“ zeptá se mě medovým hlasem a na obličeji vykouzlí ještě více podlézavý úsměv.
„Ne, v pohodě, “ odvětím a předstírám nezájem.
Její radostný výraz najednou ztuhne a rozšíří se jí oči. Dívá se na mě. Pak se zamračí a položí mobilní telefon zpátky na stůl.
„V kolik hodin přesně si opustila svůj byt?“ zeptá se varovně.
„Ráno v sedm. Šla jsem do práce a pak jela rovnou k tobě. Proč?“
„Ty věci, co jsem si u tebe nechala… Kde jsou?“
„U mě doma.“ Kvůli vlaku jsem pro ně nestihla skočit. Ale měla jsem.
I když se náš rozhovor změnil ve výslech, zdá se mi, že ji zase poznávám. Je naštvaná a hlavní zásluhu na tom mám zjevně já.
„Ty pitomče, vždyť jsme byly domluvené!“ vybuchne. Třesou se jí ruce. Vyděšená pochoduje po pokoji.
„Prosím?! Myslela jsem, že tě někdo unesl a ty mi teď nadáváš?“
„Tady nejde o mě. Snažila jsem se tě ušetřit, ale to už je jedno.“
„Tys mi nikdy jedno nebyla.“
„Jsou i důležitější věci… “ odsekne, avšak větu nedořekne.
„Třeba ty, co sis u mě nechala?“
Nic.
„Tak řekneš mi, co se sakra stalo? A můžeš mi přitom rovnou vysvětlit to svoje střelené divadýlko?“ křičím na ni. Už mám toho plné zuby. Nic neříká, upřeně se dívá do země, aby se vyhnula očnímu kontaktu se mnou. Místo odpovědi zapíná televizi. Do očí se mi derou slzy. Ne však proto, že by mi bylo líto situace, ve které na sebe musíme křičet.

„Je mi to líto,“ řekne má kamarádka chladně a odvrátí se ode mě. Běží stanice s regionálními zprávami. V jistém městě, necelých sedm hodin cesty od Berlína, byl vykraden a následně podpálen byt ve čtvrtém patře. Majitelka se zatím neobjevila.



Současná redakce

Bývalí redaktoři